Na tuhle herní výzvu jsem se neskutečně těšil. První hra co jsem na svém počítači hrál. Stačí, abych slyšel jakoukoliv melodii ze hry, a hned mi srdce poskakuje.

Inu jaká je hra samotná? Začátek je naprosto brilantní a atmosféra jemně zasněženého hradu patří dodnes k mým nejoblíbenějším lokacím z her. Vše je dávkováno tak hezky, aby toho nebylo na hráče hodně. Obtížnost se s každou úrovní stupňuje a snad v každé kapitole se objeví něco nového, počínaje zombíky a přes německé prostitutky se samopaly až po experimentální zbraně a pokusy šíleného vědce Deadsheda.

Na to, že je to jen jakási vojenská střílečka je tam hromada zajímavých postav. Hlavní nepřátelé mi připomínali padouchy z Bonda, jsou hráči hezky seznámení formou cutscény. A ono ani běžní nepřátelé nezůstanou stále stejní. Tu jsou v hradu náckové hezky čistě oháknutí do všedního dne, tam jsou na bojišti ve městě poněkud strhaní s rozbitými hlavami a letištní výsadek také vypadá jinak, vše doplňují oficíři v čepičkách a vědci a mechanici. Variabilita je tu velká, což jsem v moc hrách v podobném duchu neviděl.
Ale teď k tomu hlavnímu. Proč se mi ta hra tak setsakramentsky líbí. Ty věci pro mě tvoří jádro hry, jsou to věci, kterými jsem vkročil do světa her. Věci, které nebudou nikdy překonány. A proč teda hru považuju za geniální?

Protože vás může k zemi připlácnout zbroj.
Protože německý proviant je provokativně chutně vypadající a ten kdo může za zvuk „jezení“ by si zasloužil medaili. Navíc se z teplého jídla kouří!
Protože je fajn při přestřelce chlemstat víno 1938 Latour nalezené v německých vinotékách.
Protože je naprosto skvělý pocit někoho majznout židlí po hlavě, ke všemu nácka. Protože je tam pivo asi jen na třech místech a pokaždé tu získanou staminu z něj vyskáčete, ještě než vyjdete z místnosti, kde bylo.
Protože tam jsou nějaké dva obdélníčky v HUDu a nikdy jsem nezjistil co to je – hra má stále svá tajemství!
Protože je fajn dlouhé minuty skákat Kesslerovi na posteli.
Nebo testovat, že stačí střelit metr vedle něj a přesto umře.
Protože prostě vždycky Karla omylem zastřelíte a musíte si dát tu misi ve vesnici znovu.
Protože i když vím, že jinudy než v lanovce to nepůjde, zkouším ty kabely stále znovu. Protože v lesích je jeden němec, kterého jsme s kamarádem doslova šikanovali.
Protože Thompson je tak boží, že jsem z něj raději nikdy (nikdy jako fakt nikdy) nestřílel a šetřil náboje.
Protože je tam tak senzačně zobrazená brutalita, že jsem si s granáty hodně užil.
Protože zlaté cihličky!
Protože Blazkowitchův kopanec má sílu 0,078 dynamitu (testováno na zdi u krypty). Protože Draugirové jsou tu oproti Skyrimu stále ještě cool, navíc jejich štíty odrážejí kulky a občas tam i některý hezky efektivně hoří, za doprovodu atmosferického... a rychlého exitu ze hry, protože jsem se prostě moc bál.
Protože jsem si připadal jako Indiana Jones, když jsem plnil tři zkoušky v kryptách. Protože přestřelku s latexovými pornoherečkami v kostelní hale za zvuků bouřky a tlumeného „fu fu fu fu“ našich Stenů, překoná už snad jen zvuk jejich stenů, když je na konci v zámku upaluji plamenometem.
Protože hybrid je nejděsivější herní nepřítel.
Protože číst si poznámky doplňuje příběh a není to jen hromada blbých foteček jako v Order 1886.
Protože jsem si úctyhodnou chvíli užíval upalování ženských NPC.
Protože jsem posléze získal odpor k zabíjení ženských NPC obecně.
Protože jsem se naučil oceňovat textury ženských NPC, konkrétně jistých míst, a to pak i v reálném životě.
Protože opilý Němec klopýtne vždy na stejném místě, a jako vždy zase omylem střelíte Karla, abyste mohli zase od začátku zkontrolovat opilého Němce a poskákat Kesslerovi postel.
Protože jsem musel čekat na taťku až zabije jednoho bosse, který byl strašně těžký.
Protože váš kolega je stejně dávno mrtvý tak není nic divného zkoušet na něm dále elektriku.
Protože občas během mise dostanete spontánní chuť na ten kyanid co máte v botě.

Tohle je prostě hra ke které mám silné nostalgické pouto. Bohužel nedokážu oddělit ty pocity od mého hodnocení kvalit samotné hry, ale jako taková mi přijde stále nadprůměrná, ne-li perfektní. Je to moje hřiště nostalgie. Je to jedna z nejobtížnějších stříleček a do té bandy postav je příjemně nalitá nějaká ta kapka charakteru. Skvělé prototypy málokdy použitelných zbraní. Morbidní lokace, kdy mi husí kůži opět naháněly pouhé zvuky (sonaru?) v laboratořích.

Return to Castle Wolfenstein je hrou, na kterou si vzpomenu, kdykoliv se někde řeší, zda mají videohry neblahý vliv na hráče/mládež/děti. Protože, babičky, prababičky a rodičové, mohu vás uklidnit - "nebojte se, zcela nepochybně to tak je!" *wink* *wink*