Ka je kolo a to se otáčí.

Klaustrofobické prostory podvodního města Rapture vystřídalo možná ještě extrémnější vzdušné město a poprvé, když jsem chtěl vyzkoušet, zda hra disponuje neviditelnými zábrany, abych nepřepadl přes okraj, jsem trochu překvapeně vyjekl. To jsem nečekal. V roli detektiva Brooka DeWitta máte najít v prosluněném létajícím městě Columbii a přivést tu holku a Váš dluh bude splacen. Prostředí je už od začátku krásné. Fascinovalo mě chvíli se dívat do závratných dálav, kterak jednotlivé dílky Columbie poklidně poletávají a jako by lákají k jejich návštěvě. Za chvíli tam budu.

Poznávám nové lidi a všechno mě vede k právě probíhajícímu jarmarku. Nijak se neostýchám, jdu rovnou na střílnu a předvedu zde přítomným sličným dívkám, že střelba, střelba je moje. Jsem přece detektiv. Vypiju si lahvinku vína a něčeho ostřejšího, co se jmenuje Vigor. Mráz mi přejede po zádech, když se mi na chvíli objeví mžitky před očima a já si matně vzpomenu na to, jak jsem někdy možná střílel plasmidy po nějakém velkém stroji s důlním vrtákem místo ruky. Pak tahle představa přejde a já jdu k další atrakci.

Idylka zmizí záhy a krev se tu objeví tak náhle, jako exekutor před Vašimi dveřmi. To když odmítnete zostudit jeden pár právě na tom jarmarku můžete si ale vybrat je zostudit, lidi se z Vašeho chování zblázní, protože kdo by taky ne, a začne maso.

Pocit ze střelby a samotné akce je úžasný - nepřátelé nevydrží nijak moc zásahů (na normal), všude je spousta nábojů, lékárniček, soli pro používání vigorů. Tahle složka, která tvoří nejpodstatnější část BioShock Infinite, mě sice hrozně bavila, přesto mám pocit, že méně je někdy více. Můžete s sebou nosit maximálně dvě zbraně (je tu široký výběr, od klasické pistole přes vícero druhů samopalů, magnum, odstřelovací pušku až po raketomet, všechny nabízí velké množství upgradů) a tím se tempo přestřelek blíží rychlosti nárazu Paula Walkera do stromu (too soon?). Zbraň držíte v pravé, v levé máte zvolený Vigor (já jsem upřednostňoval vrány, které otravovaly nepřátele a pak nad jejich mrtvolami vesele skotačily) a v té třetí (neptejte se) máte jakýsi hák, kterým se přesouváte po jednotlivých částech Columbie a zblízka jím zasazujete nepřátelům poslední efektní rány, např. utrhnutím hlavy nebo jiným humánním řešením. Elegantní, rychle jsem si zvykl. Mně vlastně vyhovoval i systém z předchozích BioShocků, nikdy jsem moc nerozuměl, co na tom většině vadí.

Příběh nakonec. Příběh je skvělý, moc mě bavilo sbírat střípky z hlasových voxofonů, různých narážek během hraní i pomrkávání v podobě dvojčat, která vás provází celou cestu. Příběh by ubíhal sedmimílovými kroky, kdyby nebylo právě oněch přestřelek a také někdy otravnému backtrackingu (vracení se po již přešlých lokacích), až do závratného finále, které jsem už tak trochu očekával a přesto jsem byl naprosto spokojen, jak to dopadlo. Tedy až na jeden detail - chtěl jsem udusit sám sebe v kolébce :). Nemá cenu se snažit popsat příběh, už to tu za mě udělali jiní a lépe. Se slzou v oku vzpomínám na cestu na hřbitov za matkou Elizabeth, na to, jak jsem se poprvé zahákl na dráhu a svezl se šílenou rychlostí po Columbii, na první ustřelenou kedlubnu, první shození přes palubu a Songbirda. Měl jsem ho rád. Byl úžasný. Zahrajte si to, pokud jste tak ještě neučinili.

Elizabeth je skvělá společnice, která mi v boji nejednou přispěla náboji (když po Vás taková křehká dívenka hodí 25kg raketomet... nejpodivnější erekce), solí a jednou nebo dvakrát lékárničkou. Mám ji rád.

Ka je kolo a to se otáčí.

To infinity.