Musím říct, že moment, kdy z jedný ruky střílím do hlav nepřátelské kovboje a z druhé předčítám z bible úryvek z Matouše 7:2 (ne, to nevim z hlavy, našel jsem si to) a do toho mi hraje nadupaná hudba od jednoho ze skladatelů muziky k prvnímu zaklínači, je jeden z nejúžasnějších a nejneskutečnějších herních zážitků mého života. Poláci se chopili bičů, klobouků a pistolí, aby šli dobýt divoký západ. A kurwa, že se jim to povedlo!

Zprvu si lze všimnout, že hra vypadá naprosto nádherně. Prérijní prostředí je graficky zpracováno opravdu parádně, ale jestli jsem si ho někde obzvlášť užíval, tak to bylo při jízdě na koni. Jako bych tam sám byl. Další věc, která je senzační, je skvěle napsaný scénář. Dialogy a střídající se monology dvou hlavních postav na začátků misí mají hloubko, jsou chytré a v případě Raye hezky drsně mysticky poetické. Ale i ostatní postavy hezky mluvily. Dialogy tu jsou na špici. Holt Poláci vždycky uměli psát. Příběh je vcelku jednoduchý, ale pěkný, především je skvěle odvyprávěný, sled neustále dramatických událostí vás totiž neustále udrží ve střehu a bdělosti, o to víc si pak hru člověk vychutná. Co se týče dvou hlavních postav, nemůžu si stěžovat. Bill je sympaťák, kterého potkal tak trochu Geraltovský osud alá Zaklínač 2, horší je to akorát v tom, že zde po něm jde ostřílený starý pistolník, jenž ve jménu Jehovovo chce ztrestat plamenem nebeským jeho hříšnou duši. Když jsem Raye viděl na nějakém plakátu poprvé, nejdříve jsem se domníval, že to je hlavní záporák, jaké bylo moje milé překvapení když jsem zjistil, že je tomu přesně naopak. Charisma má až za hory. A při jeho mnohých monologů mi běhal mráz po zádech. Badass jak řemeno!
Abych pravdu řekl, stealth mise s Billym jsem si opravdu moc neužíval. Především protože se nerad lekám. Hra má totiž ve zvyku vás upozornit na odhalení nepřáteli velice náhlým hlasitým a nepříjemným tónem, díky kterému jsem už mnohrát vyskočil ze židle, proboural strop a pozdravil paní Matouškovou nad námi (aspoň jsem se s ní domluvil na střihání). Pokaždé pak přišlo opravdu velikánské uspokojení, když jsem poté do dané lokace dorazil s Rayem a náležitě to tam vystřílel. A ano, souboje s Rayem jsou vrcholem hry. Naprosto senzační přestřelky spojené s úžasnou hudbou Pawla Blaszczaka mi mnohrokrát nahnaly husinu. A husinu já rád! A to finále... inu, boží mlejny opravdu mlely.

Jestli něco hře vytknut, tak snad by mohlo být méně misí za Billyho a jeho stealth akce a místo toho přijít s něčím novým. Například mise u starého Tichého vody je naprosto úžasná, je proto veliká škoda, že něčeho takového zde nebylo víc. A úplné zakončení hry by teda taky mohlo být udělaný pořádněji, ty krátké líně odfláklé závěrečné ukázky mě vždycky štvou. A ano, mohlo to být delší. Tak ještě o pět misí.

Call of Juarez byla ale impozantní pecka, kterou si stopro ještě někdy zahraju. Především kvůli archandělovi Gabrielovi (Rayovi) a jeho všeobecné badassosti. Protože jestli si chcete někde s uspokojením, pýchou a úsměvem na rtech pořádně zastřílet, pošlete Poláky na divoký západ, oni vám to už zařídí.

Jo a jestli je nějaká mise, kterou bych rád vytáhl jako mou oblíbenou, pak je to honička za kočárem na koni. Jedna z nejlepších akčních sekvencí za poslední léta!