Tohle už teda bylo nic moc. Když pominu, že v době vydání už dávno existoval Doom. Grafika je vylepšená. Běží plynuleji. Nejde bohužel hrát v okně. Nepřátelé mají nový design. Nový zvuky. Po dvou letech toho nic moc nového jinak není. Jeden druh nového nepřítele. Žádná nová zbraň. Zvuk rotáčáku je ale o dost lepší.

Ze začátku mě hra dost štvala. Chvíli jsem si myslel, že tomu snad dám dvacítku. Těžké bludiště, kde cesta dál vede přes tajné místnosti. No, kde to jsme? Některé těžce haluzácké úrovně, kde chodíte po stále stejné chodbě. Jindy jsem byl rád, že za prvníma dveřmi tajný průchod objevil konec. Na co nějaké prohledávání typu jdu kolem zdi a mačkám use?

Trochu mě teda obměkčili bossové. Jsou docela zajímaví a častí. A těžší. Celkem je hra obtížnější, než původní Spear of Destiny. Poslední třetina je docela maso. Tuny nepřátel. Časté umírání. A to jsem hrál na druhou nejlehčí. Zdaleka ne tak rychlý postup. Už mě to ale tolik neiritovalo. Možná už jsem si trochu zvykl na styl hry. Poslední třetina byla prostě parádní. První polovina někdy docela utrpení a hrátky z nervy.

Netopýr s puškou! ÁAaa, ten je rychlý!