Série Total War se mi nikdy do rukou nedostala. Strategie mám rád, ale upřednostňuji ty tahové... Aniž bych tušil, že tato série kombinuje obojí, Shoguna 2 jsem zkusil primárně kvůli obsahu. Feudální Japonsko je mou vášní a tak nešlo ani moc odolávat.

Po prvních tazích objevuji nehorázně komplexní mechaniky a zároveň strach z toho, že to nikdy pořádně nepochopím. Tady asi odpadne většina hráčů. Naštěstí variabilita jednotek, grafické spojení realistického 3D renderu s 2D dřevoryty starého Japonska, vynikající hudba kombinující staré tradiční nástroje se současnými a neustále nové a nové herní principy v průběhu prokousávání provinciemi mě naprosto učarují a obava z vlastní blbosti se vytrácí.

3x jsem kampaň prohrál, abych ve čtvrté konečně dokázal obhájit šogunát a rozšířit své pole působnosti ve většině provinciích. Zkoušel jsem různé strategie. Hrubá síla v samurajských jednotkách klanu Šimazu mi nevyhovovala. Náklady byly obrovské a ekonomika šla horko těžko kupředu. Výchozí pozice na okraji Japonského ostrova byla rovněž obtížná pro začátečníka. Prakticky se mi zastavil příjem surovin, který ztroskotal na obsazení mých obchodních cest na moři. Na stavbu námořních jednotek nebyl prostor.

Zkusil jsem tedy lučištnické jednotky klanu Čosokabe a zužitkovat jejich na první pohled výhodnou pozici na malém ostrůvku. Tady jsem ale začal chápat v čem tkví síla diplomacie a že napadat spřátelené klany mých obchodních partnerů je docela průser. Odkryl jsem tak nové taktiky skrze diplomacii, ale příliš pozdě, protože jsem opět podcenil námořní kontrolu svých provincií a z holého moře se mi u hlavního města vylodila neporazitelná armáda.

Námořní bitvy mě stejně moc neuchvátily a tak jsem se napotřetí vrátil k samurajům v klanu Šimazu. Na rozdíl od prvního pokusu byl rozkvět díky diplomacii mnohem jednoduší a docela se mi dařilo postupovat směrem ke Kjótu. Do doby, než se mi začali obyvatelé měst bouřit a armády podivně stávkovat. Klan Hattori mi totálně rozbil veškeré držené provincie, podplatil několik armád a především zabil všechny generály. Poprvé jsem pochopil smysl agentů. Tahle taktika mě nadchla a přesto, že se mi všechna území ztrácela pod rukama, pozoroval jsem, co všechno je možné dělat se lstivým mnichem, vypočítavým mecuke či tichým ninjou.

Čtvrtá volba klanu byla jasná... Hattori s jejich intrikami. Vystavěl jsem svůj postup na demoralizaci nepřátelských armád, jejich sabotážích a podplácení. Obsazení Kjóta v relativně začátečních fázích hry (cca 9 let od začátku) mi hru značně přitížilo, protože se proti mě najednou obrátilo celé Japonsko a já byl nucen polovinu hry odrážet nájezdy vojsk. Ale díky úspěšným sabotážím armád jsem neměl problém udržet nájezdy ze 4 stran zároveň. Všichni mí agenti tak postupovali vražedným tempem na vrcholné úrovně a ve finálních fázích hry jsme byl schopný zavraždit jakéhokoli nepřátelského daimjó, podplatit celou armádu o 2200 jednotkách za 12 tisích zlatých a podnítit vzpouru snad ve všech provinciích. Diplomatické vztahy by se za jiných okolností hned rozpadly, ale už tak byly na bodu mrazu, když jsem se odvážil napadnout panujícího shoguna klanu Tokugawa a nahradit ho svým vládcem. Vysoká finanční náročnost těchto operací agentů mě nutila v konečných fázích hry drancovat téměř všechny nově dobyté oblasti, naštěstí pak stačilo získat poslední provincií k vítězství, aby se proti mě nevzbouřil i vlastní lid. Strategii, kterou jsem nakonec zvítězil byla plná spiknutí, podplácení, vražd, sabotáží a drancování. V podstatě to, čemu jsem se chtěl ze začátku vyhnout se ukázalo, jako nejúčinnější (a ve své podstatě nejradikálnější) postup k vítězství. Nutno podotknout, že všechnu tuhle strategickou variabilitu nabízí naprosto geniálně naprogramovaná a komplexní nepřátelská AI.

Vytknul bych těžkopádné ovládání bitev, místy nepřehledné (ale krásné) UI a neposednou kameru.

Pár screenshotů.

Těším se na Total War: Shogun 2 - Rise of the Samurai (kde budu podle všeho muset totálně změnit strategii) a pak následně Total War: Shogun 2 - Fall of the Samurai.