Alan Wake. Kultovni x-boxovka, ktera se dockala vymodleneho PC portu. Udajny masterpiece finskych Remedy. Pocta Stephenu Kingovi. Jeden z nejlepsich pribehu v pocitacovych hrach. Paradni horor. Bla. Blaa. Blaaa.
Nekteri lide ziji dvojim zivotem. Nektere hry take. Jeden zivot je medialni, proklamacni, vseobecne (a casto nekriticky) prijimany. "Musi to byt bomba, kazdy to rika, a hele na ta hodnoceni." Druhy zivot je tvrda realita. Na A.W. jsem se tesil a pristoupil k nemu presne podle hesel v prvnim odstavci. Nadseni mi vydrzelo zhruba do konce druhe kapitoly z celkovych sesti.
A.W. je v jadru obycejna, nudna, repetitivni a nicim zajimava akcni hra. Pribeh o uspesnem spisovateli v tvurci krizi, ktery se dostane na misto, kde nocni mury ozivaji a rozdil mezi snem a realitou se stira, je sice zajimavy a nadprumerny na pomery akcnich her, ale to je asi tak vsechno. Problem je, ze hra samotna je tak nezazivna, ze cloveka vlastne ani nebavi pribeh sledovat.
Abstrahujeme-li od pribehu a prijemneho vizualu a soustredime se na gameplay a herni mechaniky, dostaneme hru, ve ktere ovladate postavu z pohledu treti osoby a veskera hratelnost spociva v tom, ze bezite neustale dopredu linearnim tunelem, ve smeru indikovanem blikajicim bodem na vasem radaru a stale stejnymi zbranemi strilite stale stejne nepratele, kteri se objevuji ve stale stejnem schematu, to jest vzdy, kdy je k tomu misto a cas. Postupne budovani strachu tim, ze ocekavate nepratele, ale oni se neobjevi? Des z toho, co NENI videt? Zapomente. Strojova repetitivnost souboju je to nejvic ubijejici v cele hre. Stala se z toho otravna a ocekavana povinnost. Hele, za 50m je mytina, to se zase objevi 5 nepratel. A taky ze jo. Vzorec, ktery vam hra predstavi v prvni kapitole, zustane stejny az do uplneho konce. Nepratele jsou nejprve zahaleni v Temnote a jsou nezranitelni. Staci je vsak nasvitit baterkou a potom zastrelit. Krome pistole muzete pouzit i kulovnici a brokovnici. Ale je to v podstate jedno. Take muzete hazet svetlice a oslepujici granaty. Ale taky nemusite. Krome sbirani munice, svetlic, granatu a energie do baterky sbirate i stranky z romanu, popisujici udalosti, ktere se prave deji nebo se teprve stanou. Porad to same, porad to stejne, porad dokola, zas a znova. Cetnosti a dulezitosti souboju bohuzel neodpovida kvalita ovladani, ktere je naprosto tragicke, zejmena zamerovani zbrane a uhybani do stran.
Hra nabizi take nektere minihry. Jsou dve. V jedne freneticky mackate leve tlacitko mysi, abyste pohnuli prekazkou. V te druhe musite zmackout leve tlacitko mysi presne v momente, kdy se kurzor obihajici kruh nachazi v uzke vyseci. Napaditost a rozmanitost miniher zcela koresponduje s urovni soubojoveho systemu.
Dalsi tragedii je, ze hra ma zcela plochou krivku obtiznosti a v case vubec nicim neprekvapi. To, co jste delali na zacatku budete delat porad az do konce. Zadne prekvapeni, zadna vyzva, nic. Tupa repetice hloupych mechanik na urovni prumerneho dema.
Obvykle spatne hry nedohravam. Pokud me fakt nebavi, tak ji proste vypnu. A.W. jsem dohral. Kdyz budete dost dlouho (ale nastesti ne prilis dlouho) delat totez, tak ani nejde nedohrat. A.W. vsak je a zrejme hodne dlouho zustane nejhorsi hrou, kterou jsem kdy dohral. A rozhodne tou nejprecenovanejsi hrou, jakou znam.
Btw: Jedna z mala strizlivych recenzi zde.
Nekteri lide ziji dvojim zivotem. Nektere hry take. Jeden zivot je medialni, proklamacni, vseobecne (a casto nekriticky) prijimany. "Musi to byt bomba, kazdy to rika, a hele na ta hodnoceni." Druhy zivot je tvrda realita. Na A.W. jsem se tesil a pristoupil k nemu presne podle hesel v prvnim odstavci. Nadseni mi vydrzelo zhruba do konce druhe kapitoly z celkovych sesti.
A.W. je v jadru obycejna, nudna, repetitivni a nicim zajimava akcni hra. Pribeh o uspesnem spisovateli v tvurci krizi, ktery se dostane na misto, kde nocni mury ozivaji a rozdil mezi snem a realitou se stira, je sice zajimavy a nadprumerny na pomery akcnich her, ale to je asi tak vsechno. Problem je, ze hra samotna je tak nezazivna, ze cloveka vlastne ani nebavi pribeh sledovat.
Abstrahujeme-li od pribehu a prijemneho vizualu a soustredime se na gameplay a herni mechaniky, dostaneme hru, ve ktere ovladate postavu z pohledu treti osoby a veskera hratelnost spociva v tom, ze bezite neustale dopredu linearnim tunelem, ve smeru indikovanem blikajicim bodem na vasem radaru a stale stejnymi zbranemi strilite stale stejne nepratele, kteri se objevuji ve stale stejnem schematu, to jest vzdy, kdy je k tomu misto a cas. Postupne budovani strachu tim, ze ocekavate nepratele, ale oni se neobjevi? Des z toho, co NENI videt? Zapomente. Strojova repetitivnost souboju je to nejvic ubijejici v cele hre. Stala se z toho otravna a ocekavana povinnost. Hele, za 50m je mytina, to se zase objevi 5 nepratel. A taky ze jo. Vzorec, ktery vam hra predstavi v prvni kapitole, zustane stejny az do uplneho konce. Nepratele jsou nejprve zahaleni v Temnote a jsou nezranitelni. Staci je vsak nasvitit baterkou a potom zastrelit. Krome pistole muzete pouzit i kulovnici a brokovnici. Ale je to v podstate jedno. Take muzete hazet svetlice a oslepujici granaty. Ale taky nemusite. Krome sbirani munice, svetlic, granatu a energie do baterky sbirate i stranky z romanu, popisujici udalosti, ktere se prave deji nebo se teprve stanou. Porad to same, porad to stejne, porad dokola, zas a znova. Cetnosti a dulezitosti souboju bohuzel neodpovida kvalita ovladani, ktere je naprosto tragicke, zejmena zamerovani zbrane a uhybani do stran.
Hra nabizi take nektere minihry. Jsou dve. V jedne freneticky mackate leve tlacitko mysi, abyste pohnuli prekazkou. V te druhe musite zmackout leve tlacitko mysi presne v momente, kdy se kurzor obihajici kruh nachazi v uzke vyseci. Napaditost a rozmanitost miniher zcela koresponduje s urovni soubojoveho systemu.
Dalsi tragedii je, ze hra ma zcela plochou krivku obtiznosti a v case vubec nicim neprekvapi. To, co jste delali na zacatku budete delat porad az do konce. Zadne prekvapeni, zadna vyzva, nic. Tupa repetice hloupych mechanik na urovni prumerneho dema.
Obvykle spatne hry nedohravam. Pokud me fakt nebavi, tak ji proste vypnu. A.W. jsem dohral. Kdyz budete dost dlouho (ale nastesti ne prilis dlouho) delat totez, tak ani nejde nedohrat. A.W. vsak je a zrejme hodne dlouho zustane nejhorsi hrou, kterou jsem kdy dohral. A rozhodne tou nejprecenovanejsi hrou, jakou znam.
Btw: Jedna z mala strizlivych recenzi zde.
Dragon Age: The Veilguard
Pro: vizual, Wakeuv byt
Proti: vsechno ostatni