O Undertale jsem do vydání mnoho neslyšel, ale jakmile vyšlo, rychle jsem se o něm dozvěděl. Takzvaný "hype" byl všudypřítomný, a recenzentské "desítky" byly všude, kam se hráč podíval. Chtěl jsem, aby bylo tak dobré, jak se psalo, a tak jsem odložil všechny jiné rozehrané hry (The Witcher 3: Wild Hunt, Grand Theft Auto V, The Evil Within) a začal očekávat malou velkou revoluci. Hru vytvořenou jedním člověkem nebo malým studiem, která by přinesla svěží inovace v hratelnosti nebo vyprávění – přesně takové tituly mám nejraději. Očekával jsem další "DIY" projekt ve stylu mých oblíbených her jako FEZ nebo The Lost Crown, který překoná AAA konkurenci.
Jenže mé nadšení se s přibývajícími minutami začalo vytrácet. Undertale rozhodně obsahuje několik skvělých nápadů, ale v celkovém kontextu jsem cítil spíše zklamání. Nebyla to hra, o které jsem četl oslavné ódy a návrhy na titul GOTY – a už vůbec ne nejlepší hra, jakou její fanoušci kdy hráli. Možná jsem se nechal strhnout hypem, ale výsledek mě nenaplnil tak, jak jsem doufal.
Jedním z největších problémů Undertale je jeho hratelnost, která se tváří jako inovativní variace na klasické jRPG, ale ve skutečnosti působí spíše jako experiment bez skutečné hloubky. Bojový systém s možností "pacifistického" přístupu je zajímavý nápad, ale rychle se vyčerpá – většina soubojů se zredukuje na opakované vybírání správných možností z menu nebo unavující minihry v bullet hell stylu, které nikdy nedosáhnou uspokojivé komplexnosti. Hra si zjevně bere inspiraci z EarthBound svou absurdní humornou stylizací a z Moon: Remix RPG Adventure (sám Toby Fox je fanouškem Moonu) svou myšlenkou "dekonstruovaného" RPG, ale zatímco tyto tituly dokázaly vytvořit svět prodchnutý emocemi, tajemstvím a podivnou nostalgií 90. let, Undertale působí až příliš moderně sterilně. Chybí mu ten nezaměnitelný pocit melancholie a opravdového podivna, který dělá z Earthboundu a Moon tak silné zážitky – místo toho se spoléhá na metahumor, popkulturní odkazy a fanservice, což mu sice zajistilo kultovní status, ale zároveň omezuje jeho nadčasovost.
Na druhou stranu hudba? Ta je fantastická. I dnes si některé skladby pouštím a zanechávají ve mně mnohem pozitivnější dojmy než samotná hra. Dalším zajímavým aspektem je i tumblr komunita – její fanarty a uchopení světa ukazují, jak moc Undertale oslovilo představivost hráčů. Možná mi už tehdy mělo dojít, kam hra směřuje, když tak silně rezonovala právě v této komunitě.
Jako zajímavý fenomén a předzvěst toho, jaké indie tituly budou slavit úspěch, Undertale určitě stojí za vyzkoušení. Jen je lepší k němu přistupovat s nižšími očekáváními – protože vlastní invence nakonec nepřináší tolik, jak by se mohlo zdát.
Jenže mé nadšení se s přibývajícími minutami začalo vytrácet. Undertale rozhodně obsahuje několik skvělých nápadů, ale v celkovém kontextu jsem cítil spíše zklamání. Nebyla to hra, o které jsem četl oslavné ódy a návrhy na titul GOTY – a už vůbec ne nejlepší hra, jakou její fanoušci kdy hráli. Možná jsem se nechal strhnout hypem, ale výsledek mě nenaplnil tak, jak jsem doufal.
Jedním z největších problémů Undertale je jeho hratelnost, která se tváří jako inovativní variace na klasické jRPG, ale ve skutečnosti působí spíše jako experiment bez skutečné hloubky. Bojový systém s možností "pacifistického" přístupu je zajímavý nápad, ale rychle se vyčerpá – většina soubojů se zredukuje na opakované vybírání správných možností z menu nebo unavující minihry v bullet hell stylu, které nikdy nedosáhnou uspokojivé komplexnosti. Hra si zjevně bere inspiraci z EarthBound svou absurdní humornou stylizací a z Moon: Remix RPG Adventure (sám Toby Fox je fanouškem Moonu) svou myšlenkou "dekonstruovaného" RPG, ale zatímco tyto tituly dokázaly vytvořit svět prodchnutý emocemi, tajemstvím a podivnou nostalgií 90. let, Undertale působí až příliš moderně sterilně. Chybí mu ten nezaměnitelný pocit melancholie a opravdového podivna, který dělá z Earthboundu a Moon tak silné zážitky – místo toho se spoléhá na metahumor, popkulturní odkazy a fanservice, což mu sice zajistilo kultovní status, ale zároveň omezuje jeho nadčasovost.
Na druhou stranu hudba? Ta je fantastická. I dnes si některé skladby pouštím a zanechávají ve mně mnohem pozitivnější dojmy než samotná hra. Dalším zajímavým aspektem je i tumblr komunita – její fanarty a uchopení světa ukazují, jak moc Undertale oslovilo představivost hráčů. Možná mi už tehdy mělo dojít, kam hra směřuje, když tak silně rezonovala právě v této komunitě.
Jako zajímavý fenomén a předzvěst toho, jaké indie tituly budou slavit úspěch, Undertale určitě stojí za vyzkoušení. Jen je lepší k němu přistupovat s nižšími očekáváními – protože vlastní invence nakonec nepřináší tolik, jak by se mohlo zdát.
Pro: hudba, malý chlapec jako postava, nové nápady
Proti: zkratkovité, cílené na více průchodů, dialogy, příběh, souboje