Stává se velmi ojediněle, abych se po dohrání hry, nebo shlédnutí filmu cítil emočně na dně. Aby ze mě takříkajíc "vyždímali emoce". Jak říkám, párkrát se to stalo, ale nikdy ne v takovém měřítku jako u Life is Strange. Po dohrání hry jsem totiž na několik dní upadl do jakési zvláštní deprese. Cítil jsem se prázdný. Ačkoliv jsem měl volno, nechtělo se mi nic dělat. Nechtělo se mi nic hrát, nikam chodit, s někým komunikovat. Chtěl jsem jen ležet v posteli a přemítat o všem, co se v LiS událo. A to jsem ve společnosti brán za cynika.

Proč tomu ale tak bylo? Snad vším. Uvěřitelné postavy, zajímavý děj, nečekané zvraty, nezapomenutelné momenty... Ta hra je prostě neuvěřitelná. Dostala mě, jako žádná jiná. A přitom stačí tak málo: Civilní příběh bez zbytečného patosu.

3. bod herní výzvy 2016