Soldier Of Fortune je bezesporu jedna z nejvydařenějších akčních stříleček z pohledu první osoby ze staré školy. Pravda, je to hra, která nedávno oslavila 16 let od jejího vypuštění do herního světa, ale to jí ani po tolika letech neubírá nic na své výborné hratelnosti a skvěle propracovanému designu jednotlivých levelů. Umělá inteligence možná není na nejvyšší úrovni a příběhová linie možná trochu pokulhává, ale co více bychom chtěli od hry vydané v roce 2000.

Když jsem hru před více jak deseti lety hrál poprvé, snažil jsem se jí co nejrychleji dokončit rychlým postupováním od jednoho levelu ke druhému, aniž to ve mně zanechalo nějaké leveldesignové vzpomínky. Dnes jsem ke hraní přistupoval tak, že jsem si užíval každičký metr herního prostoru. Kam se dalo, tam jsem vstoupil, všechno řádně prozkoumal, střelbou zničil každý předmět, který rozstřílet šel a pozabíjel všechny nepřátele, na které jsem narazil. Zamrzel mne snad jen občasný respawn protivníků, který se ve hře objevuje, ale nejde o nic tragického. Místy jsem si hold zastřílel trochu více a až pak pokračoval ve hraní dále a znovuobjevší nepřátelé nechal živé a čekajíc na Johna Mullinse navždy.

Za zmínku stojí především velmi propracovaný model poškozování těl všech protivníků, kteří se proti mně mnohdy bezhlavě vrhají. Čím více jsem ve hraní pokročil dále, tím více jsem si užíval i zabíjení. Oddělit občas od těla hlavu a poté všechny končetiny a nechat jen torzo těla, dává hře jakousi přidanou hodnotu, kterou však nemusí všichni využít. Mnohým naopak stačí jen běžná rána či rány do těla k usmrcení protivníka. Ostatně, i já to takto prováděl, nehledě na to, že k rozporcování všech těl na největší počet kusů bych potřeboval hodně střeliva, kterého je na druhou stranu hojnost a až na jeden či dva případy, kdy mi všechny náboje došly a já byl odkázán jen na nůž, jsem si na jejich nedostatek nemohl stěžovat.

Za celou dobu hraní se mi nestalo, že bych se někde zasekl nebo si nevěděl rady kudy dál a tak jsem za skvělého zvukového doprovodu směle postupoval různými lokacemi a místy jako New York, Uganda, Kosovo, Sibiř, Irák, Sudán, Tokyo a Hanover, až se mi nakonec přeci jen podařilo vyzvat na přímý souboj úhlavního nepřítele Sergeie Dekkera, zničit ho a zachránit tak ruské jaderné hlavice a alespoň oddálit hrozící katastrofu, přinejmenší do příštího dílu s podtitulem Double Helix, na který se už teď velice těším.