Hocus Pocus je pro mně velice oblibeným zabijákem času. Hra neútočí na smysly přemirou akce, či nezaměstnává mozek potřebou taktizování. Je zkrátka jednoduchá a nikam hráče nežene (samozřejmě s vyjímkou, pokud hráč nemá rapid fire a nechce o něj zbytečně přijít).
S Hocusem jsem se poprvé setkal kolem roku 2002, v dobách kdy na ČÉTÉčku letěli simpsonovi, přátelé atd. a Hocus Pocus byla jedna z her, kterou jsem tehdy přitom "pařil".
Díky tomu mám tuto hru spojenou s celkovou nostalgií a pocitem klidu.
Hocus Pocus nevytrhne tím, že by si udržel originalitu dokonce čtvrté epizody, zkrátka už v druhé epizodě jste z něho viděli vše. Ale to pohádkové zpracování u mně stále boduje, zvláště když hráč vedle toho slyší z televize, jak Joey vydírá Chandlera a Moniku aby se jejich prvorozené jmenovalo Joey.
70%
S Hocusem jsem se poprvé setkal kolem roku 2002, v dobách kdy na ČÉTÉčku letěli simpsonovi, přátelé atd. a Hocus Pocus byla jedna z her, kterou jsem tehdy přitom "pařil".
Díky tomu mám tuto hru spojenou s celkovou nostalgií a pocitem klidu.
Hocus Pocus nevytrhne tím, že by si udržel originalitu dokonce čtvrté epizody, zkrátka už v druhé epizodě jste z něho viděli vše. Ale to pohádkové zpracování u mně stále boduje, zvláště když hráč vedle toho slyší z televize, jak Joey vydírá Chandlera a Moniku aby se jejich prvorozené jmenovalo Joey.
70%
