Herní výzva #9
Vždycky mě potěší, když si zahraju starší hru a zjistím, že lidé, co ji dodnes chválí a vzpomínají na ni, nemluví jen z nostalgie. Některé hry jsou bezesporu poplatné době svého vzniku a v dnešní době už žádného hráče neoslní, ale pravé klasiky dokáží zabavit i dnes. Max Payne mě ve své době minul, ale velmi se mi líbila druhá série od Remedy, Alan Wake, hlavně díky své unikátní atmosféře a velmi vydařenému scénáři, který mě i navzdory trochu repetitivnímu gameplayi dokázal u hry napjatě udržet celých skoro 20 hodin.
Byl jsem tedy zvědavý, jestli podobnou zábavu nabídne i Max Payne a můžu s potěšením zkonstatovat, že má co nabídnout i po patnácti letech od svého vzniku. Co na hře rozhodně pořád funguje parádně, je noirová atmosféra podpořená hlubokým hlasem hlavního hrdiny a vypravěče a výborným soundtrackem. Příběh sice není nic objevného, ale je podaný poutavým způsobem pomocí komiksu a okořeněný drsnými a vtipnými hláškami, ze kterých každému určitě nějaká utkví v paměti. Na svou dobu muselo jít o úplné zjevení a ani dnes se nemá Max Payne za co stydět.
Jak všichni víme, tak Max Payne byla jedna z prvních (jestli ne úplně první) her, která přišla s novinkou zvanou bullet time. Dnes už to nevypadá tak cool, jako kdysi, jelikož tuhle featuru ostatní vývojáři úspěšně vyčerpali, ale ve spojení s Maxovými akrobatickými dovednostmi je akce pořád efektní a svižná. Potěší také velký arzenál zbraní, ze kterého jsou všechny užitečné (až do získání útočné pušky v poslední třetině hry, která úspěšně nahradí všechny ostatních zbraně).
Pokud bych hře měl vytknout něco, co nevyplývá z toho, jak je stará, bylo by to až příliš upjaté skriptování a s ním spojenou frustraci - nepřátelé se zásadně spawnují po překročení neviditelné čáry na zemi, aby na vás mohli vyskočit zpoza rohu bez žádné předchozí indikace, což většinou skončí quickloadem. Poněkud nešťastně řešený mi přijde také systém dynamické obtížnosti, který přizpůsobuje přesnost nepřátel a jejich výdrž tomu, jak se vám daří - pokud se vám naopak nedaří, hra vám dopomůže lehkým autoaimem. Teoreticky je to dobrý nápad, prakticky mi přišlo, že i na nejlehčí obtížnost (jedinou dostupnou před prvním dohrání hry) až příliš rychle přemění nepřátele v bohy války a ve spojení s nějakými otravnějšími částmi hry to vedlo k pěkným pár loadům, aby se situace vyrovnala do normálu.
To ale nic nemění na tom, že jsem se u Maxe i tak velmi dobře bavil, i dnes ho můžu novým hráčům doporučit a rozhodně si někdy zahraju i druhý díl. Díky Herní výzvě za to, že mě konečně přesvědčila tenhle rest dohnat!
Vždycky mě potěší, když si zahraju starší hru a zjistím, že lidé, co ji dodnes chválí a vzpomínají na ni, nemluví jen z nostalgie. Některé hry jsou bezesporu poplatné době svého vzniku a v dnešní době už žádného hráče neoslní, ale pravé klasiky dokáží zabavit i dnes. Max Payne mě ve své době minul, ale velmi se mi líbila druhá série od Remedy, Alan Wake, hlavně díky své unikátní atmosféře a velmi vydařenému scénáři, který mě i navzdory trochu repetitivnímu gameplayi dokázal u hry napjatě udržet celých skoro 20 hodin.
Byl jsem tedy zvědavý, jestli podobnou zábavu nabídne i Max Payne a můžu s potěšením zkonstatovat, že má co nabídnout i po patnácti letech od svého vzniku. Co na hře rozhodně pořád funguje parádně, je noirová atmosféra podpořená hlubokým hlasem hlavního hrdiny a vypravěče a výborným soundtrackem. Příběh sice není nic objevného, ale je podaný poutavým způsobem pomocí komiksu a okořeněný drsnými a vtipnými hláškami, ze kterých každému určitě nějaká utkví v paměti. Na svou dobu muselo jít o úplné zjevení a ani dnes se nemá Max Payne za co stydět.
Jak všichni víme, tak Max Payne byla jedna z prvních (jestli ne úplně první) her, která přišla s novinkou zvanou bullet time. Dnes už to nevypadá tak cool, jako kdysi, jelikož tuhle featuru ostatní vývojáři úspěšně vyčerpali, ale ve spojení s Maxovými akrobatickými dovednostmi je akce pořád efektní a svižná. Potěší také velký arzenál zbraní, ze kterého jsou všechny užitečné (až do získání útočné pušky v poslední třetině hry, která úspěšně nahradí všechny ostatních zbraně).
Pokud bych hře měl vytknout něco, co nevyplývá z toho, jak je stará, bylo by to až příliš upjaté skriptování a s ním spojenou frustraci - nepřátelé se zásadně spawnují po překročení neviditelné čáry na zemi, aby na vás mohli vyskočit zpoza rohu bez žádné předchozí indikace, což většinou skončí quickloadem. Poněkud nešťastně řešený mi přijde také systém dynamické obtížnosti, který přizpůsobuje přesnost nepřátel a jejich výdrž tomu, jak se vám daří - pokud se vám naopak nedaří, hra vám dopomůže lehkým autoaimem. Teoreticky je to dobrý nápad, prakticky mi přišlo, že i na nejlehčí obtížnost (jedinou dostupnou před prvním dohrání hry) až příliš rychle přemění nepřátele v bohy války a ve spojení s nějakými otravnějšími částmi hry to vedlo k pěkným pár loadům, aby se situace vyrovnala do normálu.
To ale nic nemění na tom, že jsem se u Maxe i tak velmi dobře bavil, i dnes ho můžu novým hráčům doporučit a rozhodně si někdy zahraju i druhý díl. Díky Herní výzvě za to, že mě konečně přesvědčila tenhle rest dohnat!
