NFS Rivals jsem v době vydání tak nějak automaticky odpálkoval, a poněvadž jsem dostal chuť si trochu zazávodit, řekl jsem si, že hře dám druhou šanci a ukáže se, jestli to ode mě tehdy byla křivda.

Jestli byla? Ano i ne. Po grafické stránce nemám vůči hře až na jednu žádné zásadní výhrady; modely aut vypadají parádně, ani prostředí v závodní hře tohoto typu a této velikosti světa neurazí a oproti NFS Hot Pursuit 2010 je to určitě posun. Jediným, ale dost podstatným průserem je jeden z poznávacích znaků špatného portu – 30 FPS lock, což je prasárna srovnatelná s prozkoumáváním intimních partií a následnou konzumací nalezených pokladů, jak to na kameru předvedl německý kouč Joachim Löw. Toto omezení je sice možné spuštěním hry s patřičnými parametry obejít, ovšem za cenu chvílemi velmi líně se načítajících textur a některých změn v hratelnosti (například kvůli změně běhu herního času se EMP zaměřuje rychleji a pár závodů nelze úspěšně dokončit). Obvykle se hodnotou FPS příliš nezabývám, nicméně v tomto případě musím uznat, že hrát hru s uzamčenými 30 FPS nebo 60 s parametry je rozdíl evidentně patrný pouhým okem, takže ani oněch 30 FPS určitě není stabilních a plynulých. Drobnější výtku pak mám ke grafickým efektům, které jsou sice celkově příjemné, ale občas až kýčovité a až příliš výrazné, ať už světla policejních majáků či bordel nahodile poletující vzduchem nebo zvířený vrtulníkem. V kombinaci s jízdou v noci to může mít za následek praktický neřízenou jízdu, kdy se člověk jen řítí temnotou a modlí, což navíc za volantem nejde dvakrát dobře, aby to do něčeho nenapálil.

Zmínka o Hot Pursuit 2010 nepadla náhodou, protože komentářem k Rivals lze zároveň snadno ohodnotit i jejich o tři roky staršího předchůdce. Jelikož se řadím do té šťastné skupiny řidičů, kterým jednoznačný příklon k arkádovosti (zjednodušený jízdní model, výbava aut vychytávkami jako EMP střely, superturbo, hřebové pásy, rušička) nevadil, adrenalinem překypující honičky a auťákové bitky s poldy a ostatními závodníky jsem si užíval. Rozdíl je v tom, že zatímco Hot Pursuit má jasně vymezené okruhy a závody coby jednotlivé mise, v Rivals je všechno zasazeno do otevřeného světa, kde to stále žije. Na papíře to zní samo o sobě velice slibně, obzvlášť pro příznivce open-world her, mezi které patřím, jenže v Rivals - a pro hodnocení této hry obecně je to asi nejpříznačnější slovo - se to bohužel neobejde bez kontroverze.

Otevřený svět je příjemně propracovaný a nabízí poměrně slušnou různorodost prostředí a na závodní hru i velikost s jasně burnoutovskými prvky, jakými jsou třeba extrémní skoky po rozestavěných mostových konstrukcích či skokáncích. Kromě Burnoutu připomíná hra arzenálem vozidel dneska už asi zapomenuté Blur, kde šlo rovněž vysílat na protivníky všelijaké projektily, používat štíty a další power-upy, a z novějších her cítím i stopu Split Second, což už byla čistá Bayovina. Nic z toho bych hře neměl za zlé, roztřískávání jiných vozidel či prostředí má svoje kouzlo a ve spojení s krkolomnou rychlostí a snaze uniknout policii jde nezřídka o i poměrně solidní výzvu, protože při nějakých 400 km/h v Bugatti Veyron vás i mírně opožděná reakce může přijít sakramentsky draho, avšak o to lahodnější chuť má pak logicky vítězství.

Rivals se bohužel nevydalo úplně šťastným směrem, protože při hraní za závodníka je policie až příliš silná, takže namísto pokusů pořádně ohulit rajčák a katapultovat pronásledovatele ve vhodné zatáčce do oceánu nebo ho rozflákat o skálu, jako to bylo možné v HP 2010, zde nezbývá než se dát na úprk. Ten, aby toho nebylo málo, je obyčejně dost otravný, zejména na rovinkách, kde je složité policii setřást, a o to komplikovanější, že se čas od času stane, že se před vámi zhmotní policejní či jiné vozidlo, takže když už to vypadá, že jste unikli, začínáte pěkně nanovo. Tento bug, další z herních neduhů, vás sem tam může stát klidně výhru v závodě, nebo vydělané herní body, protože kromě otevřeného světa je tady další, zcela nepochopitelná novinka v podobě nemožnosti pauznout hru. (Mimochodem, neochvějnou pozici na piedestalu herních kokotin tomuto nápadu zajistilo poslední Need For Speed 2015, které kromě NEMOŽNOSTI PAUZY I PŘI SINGLEPLAYEROVÉM závodění přidalo i nutnost být neustále online, což má zá následek nedokončené závody kvůli problémům serveru nebo vašeho poskytovatele, a je také zárukou toho, že bych za takovou hru nikdy nedal ani falešnou řeckou drachmu.)

Je pravda, že napětí, které vznikne po nahromadění větší sumičky herních bodů, zatímco je vám v patách vrtulník spolu s několika strážci zákona v nadupaných kárách, je v podobných hrách celkem nevídaná věc a pocit vítězství, podaří-li se vám dostat v jednom kuse do úkrytu, je tím pak umocněn. Nic se však neděste – jestli už se vám začíná zdát, že bych za to hru mohl opravdu pochválit, rychle vás vyvedu z omylu. I tento herní mechanismus je totiž důkladně pošlapán tím asi největším prohřeškem hry, kterým je nedoladěnost a nevybalancovanost vozidel. Zejména v kariéře závodníka je více než polovina vozidel v pozdějších fázích hry v podstatě k ničemu kvůli špatné odolnosti, jež je jednou z nejdůležitějších statistik hry. U chatrnějších auťáků totiž stačí jedno dobře mířené EMP, a následný náraz vás klidně nakrásně knockoutuje. Zjednodušeně by se dalo říct, že pokud nechcete jezdit ve Ferrari nebo Lamborghini, ani se nemusíte obtěžovat kariéru závodníka začínat. Je sice ještě několik dalších aut, která něco vydrží, ale kvůli hloupému systému dělení vozidel na výkonnostní skupiny jsou nepoužitelná, protože kvůli nízkému umístění v tomto systému je lze osadit pouze první úrovní všech vychytávek, což je v porovnání s maximálním čtvrtým zatracený rozdíl, a i jejich ostatní parametry je automaticky předurčují k neúspěchu v těžších závodech nebo časovkách. Přitom stačilo věnovat celé věci více času, a dojmy mohly být úplně opačné. Nabízí se úplně jednoduché řešení, které každého člověka, jehož smysl pro herní design je jen o trošku lepší než diplomatická vybavenost kačera Donalda Trumpa, napadne během pár sekund – po dohrání hry by se například s vaším narůstajícím herním rankem odemykaly dodatečné upgrady, které by i z aut z nižších výkonnostních skupin umožnily udělat plnohodnotná žihadla, v nichž by šlo absolvovat i ty nejtěžší výzvy.

V kostce by se tak celá tahle šaráda od Ghost Games dala obsáhnout tvrzením, že jde vlastně o mírně zhoršenou verzí Hot Pursuit 2010, akorát v otevřeném světě a s lepší grafikou. I přesto bych hru úplně nezatracoval, o čemž svědčí už jen fakt, že jsem ji dohrál, jen je zkrátka škoda, že na konci byla jakási pachuť, že to ksakru celé mohlo být o několik úhledných vousů lepší. Rivals jsou zářným důkazem toho, že nestačí jen zavalit hráče obsahem – to je totiž dvousečná zbraň; čím více se toho vývojáři do hry rozhodnou nabouchat, tím více je toho samozřejmě taky potřeba vyladit a otestovat, což se tady evidentně nekonalo.