Doom je dost možná nejslavnější počítačová hra všech dob, je to legenda, jejíž pokračování by si mělo dát záležet na tom, aby nepošpinilo dobré jméno značky. Na druhou stranu nerad v hodnoceních narážím na dojmologii ohledně toho, co je a co není pravý Doom, jaký by měl Doom být a jak by se měl hrát. Doom 4 je akční řežba z první osoby, která opouští hororové hrátky předchozího dílu a servíruje „klasiku“. Příběh je upozaděn, občas na vás promluví jakýsi robotí hlas, jehož smysl mi po většinu času unikal, snaží se vám něco vysvětlit, ale má to marné. Povedená hororová atmosféra Doomu 3 mě nutila číst i zprávy v PDA, tady texty v podstatě přeskakuji. Nový Doom je o tom někam naběhnout, kosit a nepřestat dokud žádná stěna nezůstane bílá. Herní systém se lehce přibližuje multiplayeru v tom, že je kladen důraz na neustálý pohyb – utíkání po velkých a překvapivě propracovaných místnostech, do kterých se naspawnuje horda nepřátel. Líbí se mi to, je to opravdu chytlavé, vtáhne vás to do hry, protože nesmíte ani na vteřinu ztratit koncentraci. Přijde mi to zábavnější než Painkiller a zároveň méně přímočaré (stupidní?) než Serious Sam.
Ač píšu o hordě nepřátel, ke každému z nich musíte mít patřičný respekt, i obyčejný Imp dokáže nasrat svojí mrštností a třeba klasické prase tady ustojí tak 6 dvojhlavňovek a ubírá více než stovku na jedno žduchnutí. Hratelnost je super, ale stejně jako u dalších aspektů hry mě vždy napadne pár věcí, díky kterým by mohla být ještě lepší. Někdo si stěžuje na „arénovost“ prostředí, někdo na design potvor, který nevyvolává adekvátní hrůzu, já bych možná ocenil větší množství nepřátel atd. Zkrátka drobností by se našlo více, ale žádná zážitek ze hry nekazí.
Grafika je solidní, optimalizace ale žádný zázrak, protože hra je docela náročná, přičemž nevypadá lépe než např. Crysis (3). Design zpočátku v podstatě kopíruje Doom 3 jen s tím rozdílem, že nabízí otevřenější prostory, postupem času se však výrazně zlepší. Levely v pekle jsou parádní, vizuálem odkazují na Dooma 1 a 2 a ve spojení se zdařilým a odvážným soundtrackem dokážou vytvořit i vcelku podmanivou herní atmosféru. Singleplayerovou kampaní jsem strávil úctyhodných 20 hodin a právě díky atmosféře a stupňujícím se řežbám mi bylo líto, že hra skončila. Velice rád bych si zahrál nějaké pokračování i za cenu, že by nepřineslo žádné nové herní prvky. A právě stav, kdy hráč chce více toho samého, je známkou dobře odvedené práce…
Zatímco Doom rozpoutal multiplayerovou revoluci tím, že multiplayer vytvořil, Doom 4 je v tomto ohledu tragický. Z nějakého nepochopitelného důvodu je hra zaměřena pouze na teamplay a to v jakémsi omezeném formátu, kdy začínáte s dvěma zbraněmi a další už najít nemůžete. Přemýšlel jsem, co dělá multiplayerový zážitek z nového Dooma tak fádní a dospěl jsem k tomu, že je to nedomrlý pohyb. V singlu je vše ok, ale v multiplayeru jste jaksi divně pomalí a špatně se vám skáče. Díky tomu vás každý poměrně snadno trefí (např. vyhnout se splashi z rakety, s kterou hraje 90% lidí, je nadlidský úkol). To je pak kompenzováno tím, že zbraně dávají malý damage. Výsledkem je, že máte nejen špatný pocit z vašeho pohybu, ale zdá se vám, že i zbraně stojí za hovno. Vzít si railgun v Quake 2, raketu v Quake 1, anebo dvojhlavňovku v mutliplayeru v Doomu 2 vám dá mnohem větší pocit moci, než jaký můžete zažít tady.
Ač píšu o hordě nepřátel, ke každému z nich musíte mít patřičný respekt, i obyčejný Imp dokáže nasrat svojí mrštností a třeba klasické prase tady ustojí tak 6 dvojhlavňovek a ubírá více než stovku na jedno žduchnutí. Hratelnost je super, ale stejně jako u dalších aspektů hry mě vždy napadne pár věcí, díky kterým by mohla být ještě lepší. Někdo si stěžuje na „arénovost“ prostředí, někdo na design potvor, který nevyvolává adekvátní hrůzu, já bych možná ocenil větší množství nepřátel atd. Zkrátka drobností by se našlo více, ale žádná zážitek ze hry nekazí.
Grafika je solidní, optimalizace ale žádný zázrak, protože hra je docela náročná, přičemž nevypadá lépe než např. Crysis (3). Design zpočátku v podstatě kopíruje Doom 3 jen s tím rozdílem, že nabízí otevřenější prostory, postupem času se však výrazně zlepší. Levely v pekle jsou parádní, vizuálem odkazují na Dooma 1 a 2 a ve spojení se zdařilým a odvážným soundtrackem dokážou vytvořit i vcelku podmanivou herní atmosféru. Singleplayerovou kampaní jsem strávil úctyhodných 20 hodin a právě díky atmosféře a stupňujícím se řežbám mi bylo líto, že hra skončila. Velice rád bych si zahrál nějaké pokračování i za cenu, že by nepřineslo žádné nové herní prvky. A právě stav, kdy hráč chce více toho samého, je známkou dobře odvedené práce…
Zatímco Doom rozpoutal multiplayerovou revoluci tím, že multiplayer vytvořil, Doom 4 je v tomto ohledu tragický. Z nějakého nepochopitelného důvodu je hra zaměřena pouze na teamplay a to v jakémsi omezeném formátu, kdy začínáte s dvěma zbraněmi a další už najít nemůžete. Přemýšlel jsem, co dělá multiplayerový zážitek z nového Dooma tak fádní a dospěl jsem k tomu, že je to nedomrlý pohyb. V singlu je vše ok, ale v multiplayeru jste jaksi divně pomalí a špatně se vám skáče. Díky tomu vás každý poměrně snadno trefí (např. vyhnout se splashi z rakety, s kterou hraje 90% lidí, je nadlidský úkol). To je pak kompenzováno tím, že zbraně dávají malý damage. Výsledkem je, že máte nejen špatný pocit z vašeho pohybu, ale zdá se vám, že i zbraně stojí za hovno. Vzít si railgun v Quake 2, raketu v Quake 1, anebo dvojhlavňovku v mutliplayeru v Doomu 2 vám dá mnohem větší pocit moci, než jaký můžete zažít tady.
