Tato hra ztvárňuje v mém životě zajímavou roli. Jednak proto, že nejsem hráčem tohoto typu her a také proto, že jsem jí hrával v době, kdy jsem jako hráč neměl moc možností herního vyžití. Tento komentář je spíše nostalgický, tudíž v něm nelze hledat nějaké objektivní zhodnocení.
Pamatuji si, že mě můj bratr jakýmsi způsobem přemluvil, abych tuto hru vyzkoušel. Zpočátku jsem nesouhlasil, neboť tento žánr mě nějakým způsobem vždy nechával chladným. Byla to zvláštní situace, která předcházela tomu, že toto je dodnes prakticky jediná závodní hra, u které jsem dodnes strávil nesčetný čas v porovnání s tím zlomkem času, který jsem jinak tomuto žánru věnoval.
Těžko bych v té době hádal, že podobně jako u starých klasik (Doom, Wolfenstein 3D, Prince of Persia) se k ní budu s odstupem času stále vracet. Sám si nedokážu vysvětlit, co na této hře bylo tak unikátní, že jsem se nikdy nedostal do bodu, že bych si řekl, že stačilo, dost a konec.
Snad u žádné hry jako tady jsem neobdivoval variabilitu jednotlivých krajin, kde se samotné závodění odehrává. Fascinovala mě jejich rozmanitost (město, hory, zasněžená krajina, aqua "městečko", kaňony, venkov...) a jakýmsi způsobem dosáhla toho, že ono hraní mě prostě nepřestávalo bavit. Každá herní lokace byla svým způsobem unikátní a odrážela nějaké reálné prostředí a i na první pohled nezajímavé krajiny měly svůj herní půvab. Takto nějak podivně začala má fascinace touto hrou a z nějakého důvodu způsobila, že NFS4 (jak to dodnes nazývám) zůstává i přes mnohé pokusy hrát další díly mojí neoblíbenější závodní hrou. Zkoušel jsem hrát další díly, zkoušel jsem hrát jiné závodní hry, no s ironií osudu se stalo, že jsem nikdy u jiné hry tohoto zaměření nevydržel delší čas. Herní svět si s člověkem někdy pěkně hraje, tak tomu bylo u mě v tomto případě.
Asi každý hráč zná ten pocit, kdy mu nějaká hra jakýmsi iracionálním způsobem přiroste k srdci, aniž by k tomu byl nějaký logický nebo objektivní důvod. Snažím se nevnímat, co mě přimělo se vždy za nějaký čas k NFS4 zase vrátit a znovu si procházet a hrát něco, čím jsem si už prošel. Je divné, že každé takové zahrání bylo toho rázu, že mě nepřestávalo a nepřestávalo bavit. Nemohu říci, že by se tam něco opakovalo, bylo nudné nebo něco v tomto smyslu. I přesto, že jsem na nějakou řádku let tuto hru odložil, vždy nastal nějaký čas, kdy jsem se k ní vrátil a o to zajímavější je pocit, že nikdy nevnímám, že bych hrál starou hru, nebo něco, po čem dnes nikdo neštěkne.
Až o mnoho let později v době vlastnictví více počítačů jsme s bratrem rozjeli LAN a mohli konečně vyzkoušet to, o čem všichni hráči jen mluvili a sice poznat ten herní rozměr, kdy můžeme závodit spolu. Chápu, jak neuvěřitelně zvláštně toto může znít, nicméně taková byla doba a o to krásnější zážitky si člověk z ní odnesl. Je to srovnatelné s tím, kdy jsem si po mnoha letech jako dítě mohl zahrát Doom po síti se spoluhráči. V dnešní době pro hráče snadno dostupná věc a dost možná samozřejmost. Tehdy to bylo unikum a člověk by platil zlatem za každou chvíli strávenou hraním navíc.
NFS4 je jedním z mezníků mého herního života, což mě přivádí k myšlence, vyzkoušet někdy nějaký žánr her, kterému jsem se doposud stranil. Ono to dost možná nemusí fungovat, ale může se i stát, že přimknete ke hře, ke které byste se těžko jinak dostali. A možná nad ní budete trávit mnoho hodin, daleko více, než byste si byli do té doby ochotni připustit. Toto je jedna z těch krás herního světa, které člověk může u hraní zažít.
Pamatuji si, že mě můj bratr jakýmsi způsobem přemluvil, abych tuto hru vyzkoušel. Zpočátku jsem nesouhlasil, neboť tento žánr mě nějakým způsobem vždy nechával chladným. Byla to zvláštní situace, která předcházela tomu, že toto je dodnes prakticky jediná závodní hra, u které jsem dodnes strávil nesčetný čas v porovnání s tím zlomkem času, který jsem jinak tomuto žánru věnoval.
Těžko bych v té době hádal, že podobně jako u starých klasik (Doom, Wolfenstein 3D, Prince of Persia) se k ní budu s odstupem času stále vracet. Sám si nedokážu vysvětlit, co na této hře bylo tak unikátní, že jsem se nikdy nedostal do bodu, že bych si řekl, že stačilo, dost a konec.
Snad u žádné hry jako tady jsem neobdivoval variabilitu jednotlivých krajin, kde se samotné závodění odehrává. Fascinovala mě jejich rozmanitost (město, hory, zasněžená krajina, aqua "městečko", kaňony, venkov...) a jakýmsi způsobem dosáhla toho, že ono hraní mě prostě nepřestávalo bavit. Každá herní lokace byla svým způsobem unikátní a odrážela nějaké reálné prostředí a i na první pohled nezajímavé krajiny měly svůj herní půvab. Takto nějak podivně začala má fascinace touto hrou a z nějakého důvodu způsobila, že NFS4 (jak to dodnes nazývám) zůstává i přes mnohé pokusy hrát další díly mojí neoblíbenější závodní hrou. Zkoušel jsem hrát další díly, zkoušel jsem hrát jiné závodní hry, no s ironií osudu se stalo, že jsem nikdy u jiné hry tohoto zaměření nevydržel delší čas. Herní svět si s člověkem někdy pěkně hraje, tak tomu bylo u mě v tomto případě.
Asi každý hráč zná ten pocit, kdy mu nějaká hra jakýmsi iracionálním způsobem přiroste k srdci, aniž by k tomu byl nějaký logický nebo objektivní důvod. Snažím se nevnímat, co mě přimělo se vždy za nějaký čas k NFS4 zase vrátit a znovu si procházet a hrát něco, čím jsem si už prošel. Je divné, že každé takové zahrání bylo toho rázu, že mě nepřestávalo a nepřestávalo bavit. Nemohu říci, že by se tam něco opakovalo, bylo nudné nebo něco v tomto smyslu. I přesto, že jsem na nějakou řádku let tuto hru odložil, vždy nastal nějaký čas, kdy jsem se k ní vrátil a o to zajímavější je pocit, že nikdy nevnímám, že bych hrál starou hru, nebo něco, po čem dnes nikdo neštěkne.
Až o mnoho let později v době vlastnictví více počítačů jsme s bratrem rozjeli LAN a mohli konečně vyzkoušet to, o čem všichni hráči jen mluvili a sice poznat ten herní rozměr, kdy můžeme závodit spolu. Chápu, jak neuvěřitelně zvláštně toto může znít, nicméně taková byla doba a o to krásnější zážitky si člověk z ní odnesl. Je to srovnatelné s tím, kdy jsem si po mnoha letech jako dítě mohl zahrát Doom po síti se spoluhráči. V dnešní době pro hráče snadno dostupná věc a dost možná samozřejmost. Tehdy to bylo unikum a člověk by platil zlatem za každou chvíli strávenou hraním navíc.
NFS4 je jedním z mezníků mého herního života, což mě přivádí k myšlence, vyzkoušet někdy nějaký žánr her, kterému jsem se doposud stranil. Ono to dost možná nemusí fungovat, ale může se i stát, že přimknete ke hře, ke které byste se těžko jinak dostali. A možná nad ní budete trávit mnoho hodin, daleko více, než byste si byli do té doby ochotni připustit. Toto je jedna z těch krás herního světa, které člověk může u hraní zažít.
