HRÁNO NA PC
Jsem známý tím, že většině her dávám velké hodnocení, ale Layers of Fear se mi vrylo do srdce celou svou krásou.
Ačkoliv nemám rád horory, ať už filmy nebo hry, nad slunce pozitivní hodnocení jsem si to musel zahrát.
Dlouho jsem přemýšlel, co o téhle hře napsat a nenapadala mě slova, kterými se podělit o můj zážitek, jelikož po závěrečných titulcích mi autoři vzali schopnost mluvit nebo něco vyjádřit.
Naposledy Outlast byla ta hra, která mě nenechala po nocích spát, ale nebudu srovnávat Outlast s LoF.
Nejsem zase takový posera, jak si spousta lidí může myslet.
Když jsem se však ocitnul v tmavé místnosti a slyšel nějakou dívku naříkal, jednoho omyje strach po zádech.
Děsily mě momenty, kdy jsem zavřený v místnosti a nejdou otevřít dveře a tuto fóbii si přenesl do reálného života a musím kontrolovat, zda jsou otevřené dveře (někdo si kouše nehty, někdo má jinou závislost, já otevírám a zavírám dveře).
Momenty, kdy někdo hrál na piáno a já ho nemohl najít, jeden by se podělal strachy.
Všechno to působí krásně, reálně, ale není to nic pro strašpytli.
Když jsem to hrál znovu, našel jsem i jiné cesty a nové situace, které jsem poprvé neměl příležitost prozkoumat, dosáhl jsem nového konce ale za mě je nejlepší ten, kdy hodíte obraz ženy k dalším obrazům a musíte si to projít znova a i po druhé jsem se polekal. Ovšem já jsem člověk zvědavý a musím u všeho být, takže když bouchnou dveře, musím je prostě otevřít, protože bych nedokázal žít s pocitem, že by mi něco uniklo.
Vše je to o prohledávání, když jsou zamčené dveře, logicky musí být jiná cesta ven.
Líbily se mi puzzles, jednoduché, zábavné a nebyly ani moc strašidelné.
S sebou povinně k hraní defibrilátor. !doporučuje Thundeus!
Kráčím si takhle chodbou, přičemž se mi zalíbí ty hnědé napravo, tak vstoupím, jéé, to je ale krásná anglická architektura, ty okna a ten strop, no paráda, říkám si.
Zamyslím se, že vlevo byly ještě další dveře, třeba uvidím něco víc, protože mě přece lákají krásné domy z období britského vzestupu. Jakmile otevřu dveře, ejhle, úplně jiná chodba. Tak hurá, kráčím dál, zpočátku pomalu, ale když chodím neustále dokola a jen zvoní telefon, otočím se a jdu zpět, jenže přede mnou zase jiná místnost než minule.
Změna prostředí, místností a chodeb se mi na hře líbila nejvíce, vzbuzovalo to ve mě strach, zvědavost a napětí, pocit něčeho nového, co se bude dít teď, když je tam nová místnost?
Občas jsem měl nutkání vzít nějaký virtuální nůž a bránit se s ním, ale před kým vlastně? Ta samota, tma a ozvučení navozovalo strach, ale nebyl nikdo, kdo by vás chtěl zabít, unést, znásilnit, takže z čeho je ten strach? Nemusí tu být na každém kroku zrůda, aby vás přivedli autoři k šílenství, ale stačí atmosféra, která vám nedovolí v noci spát, přemýšlet nad tím, až budete mít strach otevírat herní dveře.
A nejvíce jsem měl strach v situacích, když se objevím ve skoro temné místnosti, slyše vlastní dech, kroky a praskající podlahu.
V některých momentech se až dítě ve mě hnulo.
Vývojáři taky riskují. Riskují zdraví hráčů, protože když si to z nudy pustím ve dvě ráno a tam najednou na mě něco vyskočí, nejen, že soused bydlící pode mnou zaklepe smetákem do zdi, abych se zklidnil, ale také to nemusí jednoho dne vydržet mé mladé srdíčko.
Myslím, že za čtyři hodiny herní doby vymáčkli tvůrci všechnu šťávu a ze hry vytáhli maximum.
Pro mě je to hra, která mi zůstane na paměti ještě dobrých pár let a od které si odnesu spoustu zážitků ať pozitivních a hezkých, tak negativních a nočních můr.
Překvapuje mě však nízké hodnocení, ačkoliv hru nepovažuji za vysoko-rozpočtovou, rozhodně patří mezi ty hororovky, které zamrazí, vystraší a nechají stvůry v hráčových snech.
Možná dávám velké hodnocení, protože hororové hry nehraji, ale poznám, když je hra kvalitní. A tato kvalitní rozhodně je. Povedená, s atmosférou, reálnou grafikou, krásnou architekturou, zajímavým námětem a bezkonkurenčním ozvučením.
100%, ale dal bych víc, zaslouží si to.
Jsem známý tím, že většině her dávám velké hodnocení, ale Layers of Fear se mi vrylo do srdce celou svou krásou.
Ačkoliv nemám rád horory, ať už filmy nebo hry, nad slunce pozitivní hodnocení jsem si to musel zahrát.
Dlouho jsem přemýšlel, co o téhle hře napsat a nenapadala mě slova, kterými se podělit o můj zážitek, jelikož po závěrečných titulcích mi autoři vzali schopnost mluvit nebo něco vyjádřit.
Naposledy Outlast byla ta hra, která mě nenechala po nocích spát, ale nebudu srovnávat Outlast s LoF.
Nejsem zase takový posera, jak si spousta lidí může myslet.
Když jsem se však ocitnul v tmavé místnosti a slyšel nějakou dívku naříkal, jednoho omyje strach po zádech.
Děsily mě momenty, kdy jsem zavřený v místnosti a nejdou otevřít dveře a tuto fóbii si přenesl do reálného života a musím kontrolovat, zda jsou otevřené dveře (někdo si kouše nehty, někdo má jinou závislost, já otevírám a zavírám dveře).
Momenty, kdy někdo hrál na piáno a já ho nemohl najít, jeden by se podělal strachy.
Všechno to působí krásně, reálně, ale není to nic pro strašpytli.
Když jsem to hrál znovu, našel jsem i jiné cesty a nové situace, které jsem poprvé neměl příležitost prozkoumat, dosáhl jsem nového konce ale za mě je nejlepší ten, kdy hodíte obraz ženy k dalším obrazům a musíte si to projít znova a i po druhé jsem se polekal. Ovšem já jsem člověk zvědavý a musím u všeho být, takže když bouchnou dveře, musím je prostě otevřít, protože bych nedokázal žít s pocitem, že by mi něco uniklo.
Vše je to o prohledávání, když jsou zamčené dveře, logicky musí být jiná cesta ven.
Líbily se mi puzzles, jednoduché, zábavné a nebyly ani moc strašidelné.
S sebou povinně k hraní defibrilátor. !doporučuje Thundeus!
Kráčím si takhle chodbou, přičemž se mi zalíbí ty hnědé napravo, tak vstoupím, jéé, to je ale krásná anglická architektura, ty okna a ten strop, no paráda, říkám si.
Zamyslím se, že vlevo byly ještě další dveře, třeba uvidím něco víc, protože mě přece lákají krásné domy z období britského vzestupu. Jakmile otevřu dveře, ejhle, úplně jiná chodba. Tak hurá, kráčím dál, zpočátku pomalu, ale když chodím neustále dokola a jen zvoní telefon, otočím se a jdu zpět, jenže přede mnou zase jiná místnost než minule.
Změna prostředí, místností a chodeb se mi na hře líbila nejvíce, vzbuzovalo to ve mě strach, zvědavost a napětí, pocit něčeho nového, co se bude dít teď, když je tam nová místnost?
Občas jsem měl nutkání vzít nějaký virtuální nůž a bránit se s ním, ale před kým vlastně? Ta samota, tma a ozvučení navozovalo strach, ale nebyl nikdo, kdo by vás chtěl zabít, unést, znásilnit, takže z čeho je ten strach? Nemusí tu být na každém kroku zrůda, aby vás přivedli autoři k šílenství, ale stačí atmosféra, která vám nedovolí v noci spát, přemýšlet nad tím, až budete mít strach otevírat herní dveře.
A nejvíce jsem měl strach v situacích, když se objevím ve skoro temné místnosti, slyše vlastní dech, kroky a praskající podlahu.
V některých momentech se až dítě ve mě hnulo.
Vývojáři taky riskují. Riskují zdraví hráčů, protože když si to z nudy pustím ve dvě ráno a tam najednou na mě něco vyskočí, nejen, že soused bydlící pode mnou zaklepe smetákem do zdi, abych se zklidnil, ale také to nemusí jednoho dne vydržet mé mladé srdíčko.
Myslím, že za čtyři hodiny herní doby vymáčkli tvůrci všechnu šťávu a ze hry vytáhli maximum.
Pro mě je to hra, která mi zůstane na paměti ještě dobrých pár let a od které si odnesu spoustu zážitků ať pozitivních a hezkých, tak negativních a nočních můr.
Překvapuje mě však nízké hodnocení, ačkoliv hru nepovažuji za vysoko-rozpočtovou, rozhodně patří mezi ty hororovky, které zamrazí, vystraší a nechají stvůry v hráčových snech.
Možná dávám velké hodnocení, protože hororové hry nehraji, ale poznám, když je hra kvalitní. A tato kvalitní rozhodně je. Povedená, s atmosférou, reálnou grafikou, krásnou architekturou, zajímavým námětem a bezkonkurenčním ozvučením.
100%, ale dal bych víc, zaslouží si to.
Game Dev Tycoon