Přicházím do pokoje s krásnou naleštěnou 386kou, kde dva kamarádi nainstalovali a právě začínají poznávat novou mě doposud neznámou hru Dune 2. Kounu na monitor, když kamarád právě povídá, hele oprav tu elektrárnu, má jen polovinu energie. Kouknu blíže a říkám si, ty brďo, ta elektrárna je rozpůlená, to se teď asi bude dodělávat druhá polovina, když jí dají opravit. Nekecám, ale asi až po 2 hodinách jsem zjistil, že obrázek elektrárny na první pohled opravdu vypadá, jak kdyby byla rozkrojená, ale poloviční energie je pouze zásluhou toho, jelikož pod ní kamárádi nedali betonový podklad. Takhle vypadalo moje první seznámení s touto legendární strategií, ke které se pořád občas vracím. Myslím, že to bylo někdy v roce 1992-1993, hned po jejím vydání.

Dune 2 u mě patřila mezi hry, které jsme s menšíma pauzama hráli pěknou řádku let. Většinou jsme hráli za Atreidy a jedna věc, která mě vždy dokázala vytočit, byl výbuch rakety, která na mě přistála z jednoho Harkonenových paláců a ten jejich Devastátor, to také nebylo nic příjemného. Na druhou stranu, pěkná řádka raketových děl byla příjemným oddechem a zaručovala skoro nesmrtelnost :-)

Co se týče ovládání, jedna z nejvíc kritizovaných věcí je nemožnost označit vícero jednotek naráz. Dle mého názoru by se na tento prvek ovládání mělo nahlížet ze dvou perspektiv. První perspektiva je pohled v dnešní době, kdy se nedivím lidem hrajícím moderní strategie, že jim to tak vadí. Označit haldu jednotek naráz je rychlé a intuitivní. Na druhou stranu, když se na to podívám očima pařana počátků 90 let, vůbec mi to tenkrát nevadilo, jelikož jsem hrál parádní, originální hru se skvělou grafikou, hudbou, nápadem, spoustou jednotek a geniálními hláškami jednotek a tanků, při kliknutí na jejich maličkost. Prostě jsme tenkrát nemožnost označit vícero jednotek najednou zas tak neřešili a užívali si herního zážitku. Zbytek ovládání je klasika, která se s menšíma obměnama drží až dodnes.

Co se týče jednotek, moc se mi líbílo, že jste si mohli tanky buď vyrábět, nebo si je nechat poslat, kdy jste mohli vychytat i velice příjemné ceny. Tuto dvojí možnost jsem u dalších strategií snad nikdy neviděl, ale na druhou stranu jsem jich také plno nehrál.

Dnešní hráči se k této hře už zřejmě nevrátí, přesto jí považuji za jednu z nejlepších strategií. Možná je to jen nostalgií, možná tím, že byla jedna z prvních a hned tak moc povedená. Pro mne je to nádherný kousek a díky, že dnes máme programy jako jsou Dos-Box, a můžu si tak občas zapařit takovéhle klenoty.