Oniken je pro mě hotové zjevení. Samozřejmě vím, že nezávislé hry si z retro stylu učinili až určitý fetiš. Ale přesto jsem nečekal, že by se někdo pustil až tak daleko. Oniken vychází především z odkazu akčních plošinovek Contra a Ninja Gaiden, což je samo o sobě návratem k tradici, která se jevila být už nadobro mrtvá. A neinspiruje se jen grafickým hávem či hudbou, ale především v hratelnosti. Věrnost, se kterou upomíná staré klasiky, je současně příjemně nostalgická a precizně funkční. Někdo se rozhodl jít opravu do hloubky a já toto úsilí mohu jedině kvitovat.

Příběh je kouzelně béčkový a macho jednání hlavního hrdiny se ve stylovosti vyrovná největším frajerům stříbrného plátna 80. let. Testosteron neukapává, ale proudí v hektolitrových dávkách. Svými krátkými cut-scénami mezi úrovněmi staré předchůdce (Ninja Gaiden) hladce dohání, ba i převyšuje.

Bohužel to úplně neplatí i pro vlastní náplň hraní. Oniken v tomto směru kvality svých slavných inspirací nedosahuje. K tomu postrádá výraznější design úrovní a větší variabilitu v boji. Některé levely jsou esteticky nevýrazné a především neskýtají výzvu nebo překážku, která by se vypálila hlouběji do paměti. Obdobně je to se zabíjením nepřátel. Jistě, máte upgrady a možnost vyčerpat je všechny v Berserk módu , ale i při sebevětším úsilí strávíte drtivou většinu času se základním útokem. Contra nabídla širokou škálu zbraní, Ninja Gaiden zase bonusové útoky. U Onikenu se ničeho takového nedočkáte. Bossové (hlavně ti v pozdějších úrovních) mají poměrně nezáživný vzorec jednání, takže vás boj s nimi bude občas až trochu otravovat. Frenetického vypjetí, jaké jsem zažil při zabíjení Rudého Sokola v závěru Contry, se mi tady k mému zármutku nedostalo.

Nicméně tím celkový zážitek z Onikenu rozhodně nechci znehodnotit. Pořád se jedná o poctivou plošinovkovou střílečku, ze které na Vás dýchne atmosféra starého dobrého Nintenda. Pokud je pro vás podobná vyhlídka lákavá (jako byla pro mě), je Oniken jednoznačnou volbou.