Tak tohle jsem nečekal. Doom je opravdu ten čistokrevný nářez, jaký měl být. Od přímočarého začátku, přes vypilované úrovně, až po náležitě tuhý závěr. Za zvuků neuvěřitelně agresivního soundtracku se přede mnou zjevila akční hra s jasnou "režisérskou" stopou a čiročirým vizuálem, dotaženým do posledního písmenka v závěrečných titulcích.

Nový Doom se mi od představení nelíbil náplní. Současně ale fascinoval právě oním nabubřelým uměleckým vedením, které dávalo jasně najevo, že autoři vědí, čeho chtějí dosáhnout. Po pár minutách ve hře jsem jim proto stupidní násilí snadno odpustil. Protože tady prostě PATŘÍ. Bez rozřezaných kusů masa a cákající krve by ta hra jednoduše nefungovala.

Tohle je přebujelý gore nářez, který ale současně není úplně hloupý. Prostinký příběh samozřejmě nestojí za zmínku. Level design ovšem ano. Hlavně z počátku je radost Doom prozkoumávat a puzzle-like úrovně s barevnými kartami, ve kterých se dá vracet na začátek (!), jsou příjemným závanem dávných let. Škoda, že nevydrží ani do půlky, kdy nastupují klasičtější úrovně. Stále však s příjemnou formou prozkoumávání a hopsání. Jediné, co si autoři mohli odpustit je to obrovské množství upgradů, které hru zbytečně rozmělňují a odvádí od prosté zábavy.

Doom je pro mě naprosto dokonalé převedení legendy do nové éry, ze kterého by si ostatní měli vzít příklad. Včetně slušného, pro mě však bohužel dost nezáživného Wolfensteina: New Order. A ten soundtrack...