Třetí Zaklínač byl bezpochyby, jednou z nejočekávanějších her tohoto desetiletí. Každá informace vypuštěná do světa, jen slibovala další a další vymoženosti, tuny a tuny zábavy. Zkrátka, nešlo se netěšit.
Paradoxně jsem ale hru koupil a začal hrát, až ve chvíli kdy se objevil druhý datadisk „O víně a krvi“. Až zjištění, že krabička „Srdce z kamene“, obsahující Gwintové karty, je téměř všude vyprodaná - probudil sběratelského ducha a Já věděl, že bez obou setů karet, nebudu moci existovat. (A to jsem ještě netušil, jakou hrou samotný Gwint je)
Po pozitivním zjištění, že Witcher 3 jede bez problémů a mé PC ho rozjede i na maximální nastavení, jsem skočil do hry. Byla to paráda, opět se podívat na Kaer Morhen, kochat se tou scenerií. Bylo však na místě prozkoumat důležitý faktor a tak jsem stisknul mezerník. Ano, Geralt opravdu skočil, velká sláva ačkoli o chvíli později podlehnul svým zraněním (holt z věže se skákat nemá).
Hra přebrala silné prvky z předchozích dílů. Z mého pohledu, Witcher 3 obsahuje – 25% prvního dílu, dalších 25% druhého dílu a nakonec zbylých 50% tvoří úplné novoty. Prvních dvacet hodin, jsem si musel zvykat na to všechno, ale poté kdy se hráč plně obeznámil, stálo to opravdu zato.
Asi můj nejoblíbenější prvek je atmosféra, o severních zemích ve válce jsem již četl ale vidět to, tak to je něco jiného. Dokonalý požitek pak dolaďují takové detaily jako je nástěnka. Ta už neplní primárně funkci zaklínačských zakázek, ale obsahuje spoustu inzerátů, které se zaklínače netýkají.
Zprávy: „Naše fena zase vrhla štěňata, sice malý ale do guláše furt dobrý…“, nebo „Nilfgardská posádka oznamuje, že pro všechny platí povinný odvod potravin…“ – to vše tak nádherně umocňuje putování.
Úkoly si mě získaly díky své komplikovanosti. Používání Zaklínačských smyslů, často různé cesty ke splnění, a obvyklé dilema nakonec – „jaké je to správné rozhodnutí“. Fakt, že většinou neexistuje stoprocentně správný konec, či spíše naopak. Každý výsledek má nějakou vadu, dělá hru realističtější a poutavější pro hráče. Sám jsem často přemýšlel o morálnosti jednotlivých rozhodnutí a někdy si je obhajoval. V úkolu pro Dámy lesa, kdy jsem měl zabít temného ducha, jsem ducha osvobodil. Co je morálnější? Zachránit nevinné sirotky před žaludky ježibab, a odsoudit celou vesnici posluhovačů k vyvraždění?Jednoduchá nebo jednoznačná odpověď neexistuje, a celou hru to povyšuje.
Nakonec i propracovanost většiny vedlejších úkolů je grandiozní. Úkoly jako Myší věž, či Ďábel u studny – parádní, hráč odkrývá skrytou minulost s hutnou atmosférou.
Systém inventáře, skillů bestiáře atd. naznal pořádných změn, hlavně získal zdařilejší podobu. Zvláště mně potěšilo, že alchymie má konečně nějakou důležitost. Nutnost tvorby elixírů, olejů a petard – již na nižších obtížnostech, již od počátku hry.
Velice se mi zalíbilo, že hráč může hledat nákresy výzbroje, jednotlivých zaklínačských škol, dělat si takové sety/ mít kompletní sbírky. A čas od času narazit na nějakou opravdu solidní čepel.
Zaklínač 3 sebou také přinesl určitá negativa, nebo lépe řečeno chybky, nedodělávky, zkrátka něco co bych „já“ viděl radši jinak. Jedním z největších lákadel hry, je rozsáhlý otevřený svět. Ano je otevřený a nabízí obrovské množství questů, příšer pokladů a další interakce. Ale proč tam není Wyzima? Od prvního dílu jsem po ničem netoužil víc, než se opět podívat do podhradí a navštívit hlavní město Temerie. Královský hrad je dost málo. Mohl by tu být Kovir nebo i Nilfgard. Rozsah hry je adekvátní ale radši bych uvítal méně přeplněné mapy, a o to více odlišných krajů. Být hra na pevno rozdělena do kapitol, s redukovanou možností návratu, soustředil bych se více na kompletní prohledání celých lokací. Díky nelineárním průchodu, tak vznikají paradoxy, kdy jsem třeba v Novigradu vyřešil quest, který logicky vyrušuje význam questu ve Velenu atd. Stejně tak, se hráč při pozdějším návratu setkává s nedostačující zbrojí, třeba v podobě odměn. ( Od Hatoriho jsem očekával nějakou super čepel, ale co jsem dostal, bylo skličující).
To co mně nejvíc mrzí, že Witcher jako série není jednotná. V průběhu dílů se mění určitá pravidla, například co se týče původu a vlastností Divokého Honu, množství a typu zaklínačských škol atd..
Jedničku jakoby tvořil nadšenec, který den před tím přečetl dvě povídky od Sapkowského, na drzouna převezme svět a zkouší, jestli mu povolí i postavu Geralta. – Ciri vyměním za Alvina, z triss udělám negativní brécu, typu Yenefer Dvojka, tak tam se tvůrce dostal už dál. Přečetl si všechny povídky a už vytváří hru trochu sofistikovanější. Něco jako kdybych dal dohromady všechny povídky týkající se Ciri (Calanthe počínaje). No a třetí díl, to už dočetl celou ságu a uvědomil si, jaký vlastně ten Sapkowského svět je.
Na druhou stranu, když jsem s Geraltem procházel Kaer Morhen a rekapituloval si průběh prologu z jedničky, musel jsem se pousmát. Všechny ty detaily a všechno vylepšeno, najednou jsem v tom tu jedničku úplně viděl. O to více mě štve, že dvojka je víc mimo.
100% - i když bych měl poskládat všechny věci, které se mi na této hře nelibí, a že jich také dost je, těžko by to překonalo její rozsah a kvality s tím přicházející. Štvaly mně některé špatně dostupné úseky, třeba ve Skelige. Spíš než Geralt na cestě, to byl Geralt na ledě. Chybky v boji, kostrbaté úkoly. Ale nedává mi to těch pět procent, abych je odečetl.
PS: Sekvence s Ciri, byly ty nejlepší – vyloženě je to už spíše Ciriin příběh, než příběh zaklínače Geralta, a možná tam mohlo být „více Ciri“. A hlavně scéna, když Geralt nalezne domněle mrtvou Ciri, po tak dlouhém hledání - top !!! Jaká škoda, že ji nehledal již od prvního dílu.
Paradoxně jsem ale hru koupil a začal hrát, až ve chvíli kdy se objevil druhý datadisk „O víně a krvi“. Až zjištění, že krabička „Srdce z kamene“, obsahující Gwintové karty, je téměř všude vyprodaná - probudil sběratelského ducha a Já věděl, že bez obou setů karet, nebudu moci existovat. (A to jsem ještě netušil, jakou hrou samotný Gwint je)
Po pozitivním zjištění, že Witcher 3 jede bez problémů a mé PC ho rozjede i na maximální nastavení, jsem skočil do hry. Byla to paráda, opět se podívat na Kaer Morhen, kochat se tou scenerií. Bylo však na místě prozkoumat důležitý faktor a tak jsem stisknul mezerník. Ano, Geralt opravdu skočil, velká sláva ačkoli o chvíli později podlehnul svým zraněním (holt z věže se skákat nemá).
Hra přebrala silné prvky z předchozích dílů. Z mého pohledu, Witcher 3 obsahuje – 25% prvního dílu, dalších 25% druhého dílu a nakonec zbylých 50% tvoří úplné novoty. Prvních dvacet hodin, jsem si musel zvykat na to všechno, ale poté kdy se hráč plně obeznámil, stálo to opravdu zato.
Asi můj nejoblíbenější prvek je atmosféra, o severních zemích ve válce jsem již četl ale vidět to, tak to je něco jiného. Dokonalý požitek pak dolaďují takové detaily jako je nástěnka. Ta už neplní primárně funkci zaklínačských zakázek, ale obsahuje spoustu inzerátů, které se zaklínače netýkají.
Zprávy: „Naše fena zase vrhla štěňata, sice malý ale do guláše furt dobrý…“, nebo „Nilfgardská posádka oznamuje, že pro všechny platí povinný odvod potravin…“ – to vše tak nádherně umocňuje putování.
Úkoly si mě získaly díky své komplikovanosti. Používání Zaklínačských smyslů, často různé cesty ke splnění, a obvyklé dilema nakonec – „jaké je to správné rozhodnutí“. Fakt, že většinou neexistuje stoprocentně správný konec, či spíše naopak. Každý výsledek má nějakou vadu, dělá hru realističtější a poutavější pro hráče. Sám jsem často přemýšlel o morálnosti jednotlivých rozhodnutí a někdy si je obhajoval. V úkolu pro Dámy lesa, kdy jsem měl zabít temného ducha, jsem ducha osvobodil. Co je morálnější? Zachránit nevinné sirotky před žaludky ježibab, a odsoudit celou vesnici posluhovačů k vyvraždění?Jednoduchá nebo jednoznačná odpověď neexistuje, a celou hru to povyšuje.
Nakonec i propracovanost většiny vedlejších úkolů je grandiozní. Úkoly jako Myší věž, či Ďábel u studny – parádní, hráč odkrývá skrytou minulost s hutnou atmosférou.
Systém inventáře, skillů bestiáře atd. naznal pořádných změn, hlavně získal zdařilejší podobu. Zvláště mně potěšilo, že alchymie má konečně nějakou důležitost. Nutnost tvorby elixírů, olejů a petard – již na nižších obtížnostech, již od počátku hry.
Velice se mi zalíbilo, že hráč může hledat nákresy výzbroje, jednotlivých zaklínačských škol, dělat si takové sety/ mít kompletní sbírky. A čas od času narazit na nějakou opravdu solidní čepel.
Zaklínač 3 sebou také přinesl určitá negativa, nebo lépe řečeno chybky, nedodělávky, zkrátka něco co bych „já“ viděl radši jinak. Jedním z největších lákadel hry, je rozsáhlý otevřený svět. Ano je otevřený a nabízí obrovské množství questů, příšer pokladů a další interakce. Ale proč tam není Wyzima? Od prvního dílu jsem po ničem netoužil víc, než se opět podívat do podhradí a navštívit hlavní město Temerie. Královský hrad je dost málo. Mohl by tu být Kovir nebo i Nilfgard. Rozsah hry je adekvátní ale radši bych uvítal méně přeplněné mapy, a o to více odlišných krajů. Být hra na pevno rozdělena do kapitol, s redukovanou možností návratu, soustředil bych se více na kompletní prohledání celých lokací. Díky nelineárním průchodu, tak vznikají paradoxy, kdy jsem třeba v Novigradu vyřešil quest, který logicky vyrušuje význam questu ve Velenu atd. Stejně tak, se hráč při pozdějším návratu setkává s nedostačující zbrojí, třeba v podobě odměn. ( Od Hatoriho jsem očekával nějakou super čepel, ale co jsem dostal, bylo skličující).
To co mně nejvíc mrzí, že Witcher jako série není jednotná. V průběhu dílů se mění určitá pravidla, například co se týče původu a vlastností Divokého Honu, množství a typu zaklínačských škol atd..
Jedničku jakoby tvořil nadšenec, který den před tím přečetl dvě povídky od Sapkowského, na drzouna převezme svět a zkouší, jestli mu povolí i postavu Geralta. – Ciri vyměním za Alvina, z triss udělám negativní brécu, typu Yenefer Dvojka, tak tam se tvůrce dostal už dál. Přečetl si všechny povídky a už vytváří hru trochu sofistikovanější. Něco jako kdybych dal dohromady všechny povídky týkající se Ciri (Calanthe počínaje). No a třetí díl, to už dočetl celou ságu a uvědomil si, jaký vlastně ten Sapkowského svět je.
Na druhou stranu, když jsem s Geraltem procházel Kaer Morhen a rekapituloval si průběh prologu z jedničky, musel jsem se pousmát. Všechny ty detaily a všechno vylepšeno, najednou jsem v tom tu jedničku úplně viděl. O to více mě štve, že dvojka je víc mimo.
100% - i když bych měl poskládat všechny věci, které se mi na této hře nelibí, a že jich také dost je, těžko by to překonalo její rozsah a kvality s tím přicházející. Štvaly mně některé špatně dostupné úseky, třeba ve Skelige. Spíš než Geralt na cestě, to byl Geralt na ledě. Chybky v boji, kostrbaté úkoly. Ale nedává mi to těch pět procent, abych je odečetl.
PS: Sekvence s Ciri, byly ty nejlepší – vyloženě je to už spíše Ciriin příběh, než příběh zaklínače Geralta, a možná tam mohlo být „více Ciri“. A hlavně scéna, když Geralt nalezne domněle mrtvou Ciri, po tak dlouhém hledání - top !!! Jaká škoda, že ji nehledal již od prvního dílu.
