Je těžké být objektivní na konci tak skvělé trilogie. ME3 má mouchy, které mě dost iritovaly. Má ale také skvělé momenty a spoustu věcí, které se táhnou napříč díly a které si mě získaly již v prvním ME. Stručná verze mého názoru by byla: Mám spoustu výhrad, ale přesto tu hru zbožňuji.

Boj
Běh, krytí, úhybné manévry - všechno na mezerníku a hráči modli se, aby postava udělala, co chceš. Spousta zbytečných smrtí kvůli krytí se místo běhu a kotoulu místo krytí. Jinak však k akčním momentům nemám výhrady. Boj nepostrádá dynamiku a poskytuje hráči dost svobody, aby si ho přizpůsobil k obrazu svému. Ocenila jsem návrat k výběru a vylepšování výzbroje. Limit na zatížení je skvělým bonusem, který do boje přinesl trochu logiky. Kdo z nás by chtěl běhat po bojišti s pěti zbraněmi a paklem granátů? Navíc je nakupování zbraní druhá nejlepší věc na světě hned za nakupováním bot. Třetí díl série pokračuje ve spojení, které bohužel moc často nevidím - RPG příběhu a TPS boje.

Prostředí
ME3 Citadela byla nejlepší verzí Citadely v trilogii. Živé krásné místo, v němž dokonale vystihli iluzi míru v době války a následně trpké vystřízlivění. Poslouchání rozhovorů kolem stojících bylo příjemným bonusem. Krom toho, že příjemně dotvářely atmosféru a přibližovaly galaktickou situaci skrze životy jednotlivců, byla drtivá většina z nich dobře napsaných. Vyloženě jsem se na destinace vracela, abych si vyslechla další část. Nabírání úkolů právě z takových rozhovorů byl pak jednoznačně skvělý krok. Krom toho se na Citadele nacházela celá řada menších drobností, které pobavily (Blasto 6) a ukázaly, že si se zdejší oblastí tvůrci vyhráli.
Na druhou stranu to bylo jediné takové místo ve hře. Žádné další otevřené propracované prostranství už se nenašlo, což byl oproti ME2 krok zpět. Jediná další prostředí byla otevřenější bitevní pole a naprosto arénovitá bitevní pole, kde vás vysadili a vyzvedli hned po zastřelení posledního nepřítele. Ukázkovým příkladem takové mise byl Benning. V tomto ohledu tvůrci hru naprosto odfláknuli.

Příběh
Opět skvělé věci vedle tragických. Hra mi přinesla celou řadu vyloženě emotivních chvil, kdy jsem jen bezradně civěla a nedokázala se hnout (poslední rozhodnutí), nesnášela se za svá rozhodnutí (zastřelení Mordina a Wrexe), brečela (Thanova a Legionova smrt, neustále narůstající nástěnka na Normandy), vískala nadšením (Thresher maw vs. Reaper), smála se (EDI a její „jednou vás všechny ovládnu“ vtipkování) a užívala si napětí (souboj mezi Thanem a Kai Lengem, chrám na Thessii). Dalo by se pokračovat do nekonečna. Dobře provedené bylo také gradování příběhu. V první polovině se nám střídají všechny možné typy emocí a je to nejlepší část pro plnění vedlejších úkolů a blbnutí. Pak přijde Tuchanka a všechno už jde jen do háje. Obzvláště renegátská verze dožene Sheparda na hranici šílenství.
Pak jsou tu ovšem odfláknuté momenty. Ignorování prvků z předešlých her se tu zmiňovalo několikrát. Že se v závěrečné bitvě nijak neprojeví Rachni bych ještě přežila, ale že jsem si musela googlit, kdy jsem potkala Morinth? Lol. A takhle to bylo se spoustou věcí. Buď nic, nebo jen nenápadná zmínka, aby se neřeklo, a jede se dál. Stejně ignorovali věci z příběhu samotné ME3, což bylo nejvíce vidět v závěrečné bitvě. Čekala jsem, že ve scéně s přilétající flotilou bude větší důraz na to, co jsem ne/udělala.
Pokud jde o postavy, většina z nich je nám známá. Díky bohu, protože interakce s parťáky je v ME3 dost omezená. Na prohloubení vztahů se známými společníky to stačí, ale na získání sympatií s novými už tolik ne. Vega a Cortez šli naprosto mimo mě.

Technické provedení
Mnohem lepší grafika než ve dvojce. Jsem technický neumětel a na kvalitu obrázků zrovna moc nedám, ale z dvojky mi krvácely oči. Trojka díky bohu nebyla v tomto ohledu tak odfláknutá a až na zlomvazové kroucení hlavou NPCček, s nimiž jste mluvili v nevhodném úhlu, jsem si nevšimla ničeho vyloženě trapného.
Dabing a veškeré ostatní zvuky jsou stabilně na vysoké úrovni a nutí vás hru prožít, ne se jen bavit u jejího sledování. Trochu ovšem zamrzí, že na stejné úrovni není i hudba, kterou jsem vlastně vůbec nezaznamenala. Hra by s dobrým soundtrackem v některých momentech mohla být mnohem emotivnější.
Přílišné provázání single a multiplayeru, které nutí hráče hrát obojí, pokud chce nejlepší skóre, je jen dalším omezením pro lidi jako já - kteří multiplayery moc nemusí a chtějí odehrát hlavně příběh. Kdybych chtěla hrát onlinovku, koupím si onlinovku.

Endingy
Asi budu v menšině, ale mně se závěr hry líbil, byť i k němu mám pár výhrad. Bez Extended Cut DLC by pocitově skutečně šlo jen o jeden ending s třemi barevnými filtry a je do nebe volající drzost, že EA/Bioware dovolila hře vylézt na veřejnost s původní verzí. Ideově mi však endingy přišly v určitém ohledu geniální a snad i originální.
Myslím, že největší problém spočívá v tom, že jsme všichni zvyklí na zcela jasně dobré (a občas špatné) konce. Jenže ME3 takové konce nemá a výklad toho, co je dobré a co špatné se liší hráč od hráče. Stačí se podívat na jakoukoliv diskuzi a nenajdete ani jednu věc, o níž by dva lidé netvrdili dvě věci. Když došlo na okamžik rozhodnutí, doslova a do písmene jsem deset minut stála na křižovatce, googlila si důsledky a nemohla se rozhodnout, co udělat. Tolik otázek, tolik zodpovědnosti, tolik možných důsledků a etických rozporů! Je snadné přijít s čistým a jasným výsledkem. O dost těžší je dovést hráče k pochybnostem. Tvůrci zakopli při provedení a doručení příslušných emocí, ale scénáristicky a ideově jsou ME3 endingy jedním z nejlepších ukončení hry, s jakými jsem se setkala. Z prostého důvodu - ještě měsíce budu přemýšlet o následcích svých rozhodnutí a o tom, která varianta je nejlepší.