Závidím všem přítomným, kterým hra přišla jako všechno, jen ne výzva. Pro mě, osobu s takřka naprostým orientačním nesmyslem, byla myšlenka na pohyb pomocí mapy a kompasu menší hrůzou a samotná praxe potom hrůzou větší. A když se pak chudák Henry musí orientovat s pomocí vykutáleného technického zařízení? Snad bude stačit, když řeknu, že pípání mi znělo hlavou ještě div ne týden.

Abych si ale jen nesypal popel na hlavu, těch osm až deset hodinek u Firewatche mi zůstane s popraškem příjemného zážitku. Noční výpravy mě příjemně znervózňovaly, ty denní mě naopak nutily neustále zírat do krajiny (snad proto delší herní čas než u ostatních) a když jsem zabloudil, tak jsem se aspoň hezky prošel. A že jsem se OPRAVDU hezky prošel. Že toho po příběhové stránce mnoho neovlivním, mi došlo takřka hned, a proto jsem se jen nechal příjemně nést skrz mysteriózní story a pokoušel se flirtovat s Delilah natolik, abych zvedl mému hrdinovi již tak dost pošramocené sebevědomí (úvodní hra s textem měla za následek, že mi ten kluk fousatá přirostl k srdci opravdu hned) a milé operátorce abych zachránil zdravý rozum. A ano, balil jsem ji, přiznávám se, ten hlas měla dokonalý, tak nelžete, že vy jste to nezkoušeli.

Přiznám se, že nerad hraji mysteriózní hry, protože u hraní se ze mě stává malý kluk a hlavně strašpytel, který se bojí podívat se za nejbližší roh jeskyně, lesa či cestičky. Část, kdy mě (ne)čekaně někdo praštil do hlavy ve chvíli, kdy jsem čekal, jestli se u jezera nakonec vážně neobjeví toho času zmiňovaný medvěd, mě tedy z křesla zvedla rychlostí průměrně zdatného geparda.

Jinak mě ale celé pátrání bavilo a byť některé součásti celého tajemství přinesly tolik otazníků, na které relativně triviální řešení zkrátka z logiky věci stačit nemůže, šlo mi spíše o atmosféru, o poselství celé hry. Tady se totiž vyprávělo o samotě, o místě v životě a klopýtnutích na osudových křižovatkách. S těmi se, myslím, dokážeme ztotožnit všichni.