Z Dragon Fire mám podobné pocity jako z ve stejném roce vydaném King's Quest: Mask of Eternity - nejdříve šok z přechodu z krásné 2D kreslené grafiky do nevzhledného 3D, které bohužel moc dobře nezestárlo, počáteční zmatek z ovládání a jakési předsudky, že "tohle bude nejhorší díl série".
Není. Alespoň pro mě ne. A to i přes to, že hra je oproti předchozímu dílu lineárnější a obsahuje více bojů, které jsem vždy v sérii považoval za hodně špatně udělané. A i tady to není žádná hitparáda, mechanismus bojů je primitivní, ale paradoxně mě bavily asi nejvíce ze všech 5ti dílů. Škoda jen, že nejsou trochu těžší a nevyžadují po hráči taktičtější přístup. Nevím, jestli to je nějaký bug, ale v podstatě tu neexistují cooldowny pro útoky, takže můžete během vteřiny zaspamovat protivníka deseti firebally nebo po něm hodit 10 dýk, vypít lahvičku a pokračovat. Při hře za paladina tenhle exploit naštěstí částečně odpadá.
Příběh je taková variace na film "12 úkolů pro Asterixe" - musíte splnit 7 naprosto absurdních úkolů typu "poraž sám celou armádu žoldnéřů", "vydej se do podsvětí odkud pravděpodobně není cesty zpět" či "najdi ztracenou Atlantidu" abyste se stali králem. To jako vážně musí každý nový král podstoupit tuhle šílenou proceduru? Úmrtnost musí být docela vysoká. Pro zajímavost, něco podobného jsem zaznamenal v Akalabeth: World of Doom, kde hráč musí porazit samotného Balroga, aby se stal obyčejným rytířem či v prvních Wizardry, kde jeho partu po vyčištění několika pater hardcore dungeonu přijmout mezi městské stráže.
Stejně jako ve zmíněném King's Questu, i tady jak se hra blížila ke konci, tím mě víc vtahovala a i přes zjevné nedostatky, na které jsem neustále nadával (hlavně nepřesné ovládání a některé trapasy jako je třeba mluvící Cerberos, který se nechá uplatit čokoládou) jsem se náramně bavil. Může za to pro mě zajímavá tématika úkolů, po každé "kapitole" měnící se dialogy, možnost věnovat se postranním aktivitám (boje v aréně, balení ženskejch) či učinit rozhodnutí, ze kterých pak opravdu plynou nějaké důsledky, nebo přítomnost takových těch "milých" momentů, kdy třeba pomůžete gnomce Ann s jejím hostincem.
Co mi trochu vadilo bylo, že zvyšování vlastností je tu (opět) trochu zbytečné. Stačilo mi vymaxovat sílu (velice jednoduché) a nic jiného jsem nepotřeboval. Ani napopáté vývojáři nepřidali možnost zvolit si, kolik hodin chci odpočívat a je tedy nutné to znovu naklikávat po jedné hodině. S GOG verzí jsem na Win 7 neměl problémy hru dohrát, jen párkrát mi hra sletěla na plochu. Celkově Dragon Fire považuju za důstojné zakončení série a btw na konci jsem jako správný paladin odmítl a utekl jsem s tou prostitutkou z baru do klidnějších krajin :D
Není. Alespoň pro mě ne. A to i přes to, že hra je oproti předchozímu dílu lineárnější a obsahuje více bojů, které jsem vždy v sérii považoval za hodně špatně udělané. A i tady to není žádná hitparáda, mechanismus bojů je primitivní, ale paradoxně mě bavily asi nejvíce ze všech 5ti dílů. Škoda jen, že nejsou trochu těžší a nevyžadují po hráči taktičtější přístup. Nevím, jestli to je nějaký bug, ale v podstatě tu neexistují cooldowny pro útoky, takže můžete během vteřiny zaspamovat protivníka deseti firebally nebo po něm hodit 10 dýk, vypít lahvičku a pokračovat. Při hře za paladina tenhle exploit naštěstí částečně odpadá.
Příběh je taková variace na film "12 úkolů pro Asterixe" - musíte splnit 7 naprosto absurdních úkolů typu "poraž sám celou armádu žoldnéřů", "vydej se do podsvětí odkud pravděpodobně není cesty zpět" či "najdi ztracenou Atlantidu" abyste se stali králem. To jako vážně musí každý nový král podstoupit tuhle šílenou proceduru? Úmrtnost musí být docela vysoká. Pro zajímavost, něco podobného jsem zaznamenal v Akalabeth: World of Doom, kde hráč musí porazit samotného Balroga, aby se stal obyčejným rytířem či v prvních Wizardry, kde jeho partu po vyčištění několika pater hardcore dungeonu přijmout mezi městské stráže.
Stejně jako ve zmíněném King's Questu, i tady jak se hra blížila ke konci, tím mě víc vtahovala a i přes zjevné nedostatky, na které jsem neustále nadával (hlavně nepřesné ovládání a některé trapasy jako je třeba mluvící Cerberos, který se nechá uplatit čokoládou) jsem se náramně bavil. Může za to pro mě zajímavá tématika úkolů, po každé "kapitole" měnící se dialogy, možnost věnovat se postranním aktivitám (boje v aréně, balení ženskejch) či učinit rozhodnutí, ze kterých pak opravdu plynou nějaké důsledky, nebo přítomnost takových těch "milých" momentů, kdy třeba pomůžete gnomce Ann s jejím hostincem.
Co mi trochu vadilo bylo, že zvyšování vlastností je tu (opět) trochu zbytečné. Stačilo mi vymaxovat sílu (velice jednoduché) a nic jiného jsem nepotřeboval. Ani napopáté vývojáři nepřidali možnost zvolit si, kolik hodin chci odpočívat a je tedy nutné to znovu naklikávat po jedné hodině. S GOG verzí jsem na Win 7 neměl problémy hru dohrát, jen párkrát mi hra sletěla na plochu. Celkově Dragon Fire považuju za důstojné zakončení série a btw na konci jsem jako správný paladin odmítl a utekl jsem s tou prostitutkou z baru do klidnějších krajin :D
