Quake 1 si nezískal oblibu hráčů ze dne na den, jak se dnes může zdát, jeho první kontakt s hráči mohl být leckdy rozpačitý. Technická úroveň, tedy grafika byla díky geniálnímu Carmackovi samozřejmě na špici, ale do pochmurného, gothického designu levelů bylo potřeba nejprve proniknout a bohužel to když už se konečně stalo, hra byla rázem dohraná. Mě osobně stačily nějaké 4 hoďky a to jsem nikam nespěchal. V singleplayeru zkrátka přímá konkurence, Duke Nukem 3D, vítězí, ovšem v multiplayeru se karta rázem obrací.

Hlavním přínosem Quake byla neuvěřitelná rychlost, už nestačilo jen dobře mířit, člověk musel neustále běhat, skákat, popř. nově také raketově skákat, efektivně se přemísťovat po mapě, hlídat si klíčové pozice s důležitými zbraněmi a třeba si i v duchu počítat sekundy, kdy se objeví Quad Damage. Vedle Quake vypadaly všechny tehdejší hry jako starý dědek o holi pokoušející se zaběhnout maraton... Konečně už nevítězila náhoda, ale trénovaný hráč a tak není divu, že Quake vlastně stojí za vznikem celého progamingu, kdy řada hráčů přestala hrát další a další hry, jak to bývalo zvykem, ale místo toho se soustředili jen na jednu - Quake. Takto silná hráčská základna taktéž upoutala pozornost tvůrců a sám si nedovedu představit jak milé překvapení muselo být, když na historicky první, oficiální hráčskou sešlost, pojmenovanou QuakeCon, zcela bez oznámení přišli i chlapíci z ID Software... Škoda, že v té době jsem hrál tak akorát Maria a Contru na Nintendu.