Herní výzva #4
Na hry od Amanity je skoro nemožné se zlobit, i když jsou někdy frustrující a nelogické, ale když ono je to tak pěkné a roztomilé a ťuťu ňuňu, že tomu tyhle vady na kráse nakonec vždycky odpustím. Já vím, jsem slabý.
Série Samorost retrospektivně vždycky stála někde na pomezí adventurní logikou Machinaria a hrací skříňkou, kterou byla Botanicula. Puzzly v ní sice byly jednodušší, než v Machinariu, ale průchod hrou nebyl zdaleka tak plynulý jako v Botanicule. Samorost 3 v tomhle trendu pokračuje - některé obrazovky stačí jen bezmyšlenkovitě proklikat a užívat si, jak je všechno parádně animované a ozvučené, ale občas se prostě zaseknete na nějakém nedostatečně objasněném puzzlu nebo hádance, které celý zážitek trochu kazí. Není to těžká hra, ale tím spíš takové záseky zamrzí.
Vizuálně je Samorost 3 mnohem promakanější, než předchozí díl - ještě aby ne, když je od sebe dělí jedenáct let. Subjektivně se mi i líbil víc než Machinarium, ale to už záleží spíš na vkusu. Každá planeta má něco do sebe, ale nejhezčí jsou určitě ta první (stejná, jako ze začátku druhého Samorostu, na které je krásně vidět, jak moc je Samorost 3 hezčí) a ta poslední s mnichy. Příběh tentokrát moc netáhne - u mě to bylo částečně i proto, že velká část příběhového pozadí je vyprávěná pomocí komiksů poschovávaných po světě a hned ten první se mi povedlo přehlídnout, takže jsem první polovinu hry jen tápal. Motivace hlavního hrdiny vydat se na cestu je taky na rozdíl od dvojky dost pochybná, ale vlastně na tom moc nezáleží. Hudba je bez diskuze parádní, bez ní by ta hra byla poloviční a jako u každé hry od Amanity je to zas jeden z nejlepších soundtracků roku.
Co k tomu jinak říct? Po třinácti letech s hrami od Amanity už prostě víme, co čekat a tahle očekávání nijak nenarušuje ani Samorost 3. Pořád je to krásné, krátké a nepříliš náročné. Je to špatně? To nechám na vás, za mě to splnilo účel.
Na hry od Amanity je skoro nemožné se zlobit, i když jsou někdy frustrující a nelogické, ale když ono je to tak pěkné a roztomilé a ťuťu ňuňu, že tomu tyhle vady na kráse nakonec vždycky odpustím. Já vím, jsem slabý.
Série Samorost retrospektivně vždycky stála někde na pomezí adventurní logikou Machinaria a hrací skříňkou, kterou byla Botanicula. Puzzly v ní sice byly jednodušší, než v Machinariu, ale průchod hrou nebyl zdaleka tak plynulý jako v Botanicule. Samorost 3 v tomhle trendu pokračuje - některé obrazovky stačí jen bezmyšlenkovitě proklikat a užívat si, jak je všechno parádně animované a ozvučené, ale občas se prostě zaseknete na nějakém nedostatečně objasněném puzzlu nebo hádance, které celý zážitek trochu kazí. Není to těžká hra, ale tím spíš takové záseky zamrzí.
Vizuálně je Samorost 3 mnohem promakanější, než předchozí díl - ještě aby ne, když je od sebe dělí jedenáct let. Subjektivně se mi i líbil víc než Machinarium, ale to už záleží spíš na vkusu. Každá planeta má něco do sebe, ale nejhezčí jsou určitě ta první (stejná, jako ze začátku druhého Samorostu, na které je krásně vidět, jak moc je Samorost 3 hezčí) a ta poslední s mnichy. Příběh tentokrát moc netáhne - u mě to bylo částečně i proto, že velká část příběhového pozadí je vyprávěná pomocí komiksů poschovávaných po světě a hned ten první se mi povedlo přehlídnout, takže jsem první polovinu hry jen tápal. Motivace hlavního hrdiny vydat se na cestu je taky na rozdíl od dvojky dost pochybná, ale vlastně na tom moc nezáleží. Hudba je bez diskuze parádní, bez ní by ta hra byla poloviční a jako u každé hry od Amanity je to zas jeden z nejlepších soundtracků roku.
Co k tomu jinak říct? Po třinácti letech s hrami od Amanity už prostě víme, co čekat a tahle očekávání nijak nenarušuje ani Samorost 3. Pořád je to krásné, krátké a nepříliš náročné. Je to špatně? To nechám na vás, za mě to splnilo účel.
