Doom je naprostý pojem, znám lidi, kteří hry nehrají, a přesto u této hry strávili více než pár minut. Je to až neuvěřitelné, když se přitom vlastně jedná jen o "hloupou" střílečku. Ale tahle hra má neuvěřitelně kouzlo. Naprostá kombinace rychlé akce a nekonečného masakru v zajímavé grafice prostě pohltila svět. Ne nadarmo dala tato hra název celému žánru. A odpůrcům herního násilí novou munici.

Byl jsem ještě dítě, když mi naší po mnoha smutných očích sehnali na inzerát starší 486 IBM, očividně ještě před soukromým prodejem vyřazenou z nějaké banky. Měla slušnou RAM (jestli paměť neklame, tak celých 16MB), WIN95, ale žádnou zvukovou či CD-ROM. Nezbývalo než koupit balík 3,5" disket a dát je kamarádovi, aby mi tam něco nahrál (ano, o legálnosti her tenkrát nikdo nemluvil, v našem periferním městečku neexistoval ani poblíž žádný obchod s hrami). Když se balík vrátil, začalo hledání, co jsem vlastně nafasoval. Mezi disketami ležely i s tužkou napsaným nápisem DOOM. To mi nebylo úplně neznámé, jelikož brácha kupoval tehdejší Excalibur. Tak šup s tím do mechaniky, a - NÁŘEZ! Já do té doby zvyklý na 8-bit Atari, a najednou toto. Úžasná grafika, všude samý výbuch, vnitřnosti a akce. A to jsem byl ochuzen o zážitek zvuku, jelikož skřípání z PC speakeru neumělo moc podpořit atmosféru. Ale i s tím jsem si poradil, dal jsem oblíbenou kazetu do jezevčíka a pařba mohla začít (bóže, když si to po sobě čtu, tak to mi opravdu bude už 30?). Nastaly dlouhé hodiny zábavy s příbuznými i kamarády ze školy. Střídání u kompu, likvidace hordy potvor...A i když jsem teď dlouho si hru z nostalgie nepustil, tak pořád mám v živé paměti design především prvních levelů, tajná místa a pekelné potvory. A kódy, které jsme tenkrát hojně využívali (každý chtěl BFG).

Design levelů byl promyšlený, sem tam se člověk zasekl u hledání skrytých dveří, ale i v tom kuřecím věku se hra dala hrát a dohrát. Arzenál zbraní byl dostačující (včetně masakrózní motorové pily), a každý si mohl vybrat oblíbence. Kromě pistolky a boxera, tím trvalo dobu zabít i základního zombíka, tužší soupeře nemluvě. Protivníků byl taky slušný zástup, mne hlavně iritovalo "neviditelné prase", jak jsme tehdy říkali. Hlavně když byly v temných chodbách, kde vůbec nebyly vidět (a díky absenci zvukovky ani slyšet).

Doom byl a je naprostý pojem. Která jiná hra se může pochlubit tím, že i po dvaceti letech ji lidé hrají, a že se po ní jmenuje celý žánr? Na této hře si prostě iD software dalo záležet, a i jednoduchý koncept střílečky dovedli do neskutečně hratelné legendární pecky. A jak jinak ohodnotit otce (děda Wolfenstein takový dojem nevzbudil), než plným počtem.