Málokdy se mi stává, že mám ze hry tak nejednoznačné pocity. Dost možná jsem udělal tu chybu, že jsem až příliš sledoval všechen ten humbuk kolem ní a vnímal ohlasy popisující vtištění obrysů lidskosti a tvrzení, že hra svým způsobem vypovídá něco o nás všech.
Firewatch je hra vizuálně pěkná. Sice mi místy neseděla její trochu ne úplně typická vizuální stylizace, nicméně věřím, že stejně tak jako cokoli v této hře mělo i toto svůj důvod. Obdobně jako i u jiných procházeček tak i zde platí, že ne každému tento typ her vyhovuje a najdou se určitě lidé, kterým nesedne vůbec (osobně se řadím k těm, kteří mají walking simulátory rádi).
Moje potíž je v tom, že nečekám od procházecích simulátorů nějaké hlubší zamyšlení nebo přemítání nad tím, jak vlastně žijeme naše životy. Je tu příběh dvou veskrze obyčejných lidí, kteří propírají proč na tomto místě vlastně jsou a čím si v životě prošli. Je tu určitá dějová linie, která v celkovém obrazu stojí spíše v pozadí vlastních dialogů, které jsou tak obyčejné, až jsou nezajímavé. Nutnost věnovat se převážně drobnějším úkolům na moment střídá hráčovu pozornost, aby posléze opět absolvoval dialogy, které v zásadě nemají valnějšího smyslu, než zabít samotu a vypovídat se tomu druhému, co máme na srdcích a jaká minulost nás pronásleduje. Netvrdím, že je to špatně, nicméně takový způsob herního přístupu mi prostě nevyhovuje.
Firewatch se hraje poměrně dobře a nemohu říct, že bych zažil moment, kdy bych se ve hře přímo nudil. Bohužel ani zájem nebo nadšení nad postupem se mi z nějakého důvodu nedostávalo. Šel jsem pomalu, prohlížel si prostředí, detaily a věnoval se maličkostem, ale přesto všechno dialogy dvou hlavních protagonistů mě nechávaly chladným (není to tím, že bych nebyl vnímavý nebo že bych neměl tento typ her rád, ale zkrátka ono kouzlo se nedostavilo). V určitých chvílích mi dokonce přišlo, že rozhovory dvou hlavních protagonistů a jejich logika uvažování připomíná spíš pohled na svět očima předpubertálních dětí. Možná je to jen můj pocit, možná je to tam schválně, nevím a upřímně se nad tím ani nechci moc zamýšlet.
Nechci tuto hru nijak zavrhovat, protože z principu každý herní zážitek je subjektivní a zatímco mě tato hra výrazněji neoslovila, tak někdo jiný v ní může nalézt originální herní prožitek. Bohužel, Firewatch není typ hry, která by člověka motivovala k opětovnému zahrání, přestože tvůrci hru průběžně doplňují a aktualizují (nové achievementy, možnost volné nepříběhové explorace, audiology tvůrců atd.).
Firewatch je hra vizuálně pěkná. Sice mi místy neseděla její trochu ne úplně typická vizuální stylizace, nicméně věřím, že stejně tak jako cokoli v této hře mělo i toto svůj důvod. Obdobně jako i u jiných procházeček tak i zde platí, že ne každému tento typ her vyhovuje a najdou se určitě lidé, kterým nesedne vůbec (osobně se řadím k těm, kteří mají walking simulátory rádi).
Moje potíž je v tom, že nečekám od procházecích simulátorů nějaké hlubší zamyšlení nebo přemítání nad tím, jak vlastně žijeme naše životy. Je tu příběh dvou veskrze obyčejných lidí, kteří propírají proč na tomto místě vlastně jsou a čím si v životě prošli. Je tu určitá dějová linie, která v celkovém obrazu stojí spíše v pozadí vlastních dialogů, které jsou tak obyčejné, až jsou nezajímavé. Nutnost věnovat se převážně drobnějším úkolům na moment střídá hráčovu pozornost, aby posléze opět absolvoval dialogy, které v zásadě nemají valnějšího smyslu, než zabít samotu a vypovídat se tomu druhému, co máme na srdcích a jaká minulost nás pronásleduje. Netvrdím, že je to špatně, nicméně takový způsob herního přístupu mi prostě nevyhovuje.
Firewatch se hraje poměrně dobře a nemohu říct, že bych zažil moment, kdy bych se ve hře přímo nudil. Bohužel ani zájem nebo nadšení nad postupem se mi z nějakého důvodu nedostávalo. Šel jsem pomalu, prohlížel si prostředí, detaily a věnoval se maličkostem, ale přesto všechno dialogy dvou hlavních protagonistů mě nechávaly chladným (není to tím, že bych nebyl vnímavý nebo že bych neměl tento typ her rád, ale zkrátka ono kouzlo se nedostavilo). V určitých chvílích mi dokonce přišlo, že rozhovory dvou hlavních protagonistů a jejich logika uvažování připomíná spíš pohled na svět očima předpubertálních dětí. Možná je to jen můj pocit, možná je to tam schválně, nevím a upřímně se nad tím ani nechci moc zamýšlet.
Nechci tuto hru nijak zavrhovat, protože z principu každý herní zážitek je subjektivní a zatímco mě tato hra výrazněji neoslovila, tak někdo jiný v ní může nalézt originální herní prožitek. Bohužel, Firewatch není typ hry, která by člověka motivovala k opětovnému zahrání, přestože tvůrci hru průběžně doplňují a aktualizují (nové achievementy, možnost volné nepříběhové explorace, audiology tvůrců atd.).
