Asi každý, kdo pamatuje minule století, tuhle hru distribuoval na CD se spoustou dalších klasik. Dnes tu naštěstí máme Gog, a tak mi ani absence mechaniky nezabránila dokončit záchranu světa a vysvobodit ze zakletého hradu princeznu …to je vlastně Mário. … a tak jsem konečně zbavil svět největšího zlosyna historie na západ od Volhy.

Úkol to byl nesnadný, ovládání hry bylo složité jako gramatika nacistických letáčků na stěnách bunkru. Nic však nedodá energii jako nalezená miska psího žrádla a tak jsem vytrval. Psát o čtvrtstoletí staré hře, že přinesla svěží závan do mých hráčských dnů, působí poněkud staromilsky. Ale tehdy byl svět tááák jednoduchý: věděli jste, že vám stačí najít správně barevný klíč, že nepřítel bude opravdu za rohem, a že i když zabloudíte v bludišti, tak vám ani po 10 minutách nezačne na obrazovce blikat nápis „wrong way“. Samozřejmě, spousta lidí by mohla vytýkat nepříliš vysokou inteligenci protivníkům, avšak německý voják byl známý svou schopností poslouchat rozkazy a nikoliv tím jak dovedl z fleku řešit integrály. Stejně by mohl být hře vytýkán i malý počet zbraní (čtyři), tedy pouze tehdy, pokud si neuvědomíme, že s prohlubující se válečným nedostatkem surovin si prostě nemůžete vyrábět kdejakou zázračnou zbraň (kromě superkyborgského těla pro führera).

Jestli vám tedy nestačí, že tuhle klasiku prověřil čas, máte i mé požehnání: jděte a hrajte.

Herní výzva 2016, kat. 6