Firewatch mě od začátku dostal nádherným úvodem, který i přes pár krátkých vět a decentní hudbu dokáže být strhující a dojemný, jako jediná vynikající scéna v Up. Hlavní hrdina, stejně jako všechny ostatní postavy, následně utíká do lesů a téma útěku před vlastními chybami se nese celou hrou. Od té chvíle mě nepřestávali překvapovat nečekaně lidsky a nesmírně detailně napsané postavy, jejichž příběhy, chování a osobnosti dávají smysl. Z na první pohled povrchního příběhu se tak při bližším zkoumání prostředí, textů a rozhovorů stává fascinující studie osobnosti, kterou bych ještě před pár lety od hry opravdu nečekal. Klobouk dolů.

Z herního hlediska je na Firewatchy nejvíce zajímavá jeho obyčejnost a jak s ní pracuje. Podobně jako Gone Home před hráče klade kulisy, ve kterých očekáváme jisté situace a hratelnost. Tím nás hra nechává v neustálém napětí, kdy už to konečně přijde. Stejně jako hlavní hrdina tak začneme (opět) utíkat a vymýšlet si vlastní konspirace a neuvěřitelné příběhy. Nic z toho se ovšem nestane. Možnost volby odpovědí potěší větvením dialogů a jejich následky. Nope, snažit se ale vždy můžeme. Nádherný vizuál následně přímo svádí ke kochání a zasněným procházkám. Ani to dost dobře nejde.

Na konci tak můžeme být zklamaní. Zklamaní stejně jako v životě. Realita nás dohnala a mimozemšťani zase za nic nemohou. Žádné strhující finále. Žádné velké odhalení a dramatická hudba. Jen lidské chyby a jejich následky. A také to, že útěk nikdy nikam nevede. Ani ten do herních světů.

Jsem opravdu rád, že dnes mohou vznikat hry jako Firewatch a těším se, s čím přijde Campo Santo příště. Spolu s Everybody's Gone to the Rapture jde pro mě o nejhodnotnější příklady dospělosti herního média.