K Orimu jsem se dostala díky výzvě 2017, na Steamu jsem ho však měla již dříve, protože mě lákal vizuál, ale jak se znám, tak bych se ke hře jen tak nedokopala, protože jsem se hraní tohoto kousku trochu obávala.

Hra mě doslova a do písmene nadchla. Silný, dojemný příběh, krásné barvy, zábavná skákačka jak má být, doplněná o pár logických věcí. Přesně to, co mě na podobných titulech baví. Měla jsem problémy s ovládáním. Kombinace klávesnice a myši mi vůbec nešla, a tak jsem zvolila variantu pouze s klávesnicí. I tak jsem ale postupem času měla značné problémy, když se Ori učil nové dovednosti, a mě přibývali další klávesy na mačkání. Někdy jsem měla pocit, že to v té rychlosti prostě není proveditelné.

Místy byla hra neuvěřitelně těžká. V určitých pasážích jsem umřela i 20x za sebou na stejném místě. Zvláště místo, kde utíkáte o život před vodou a musíte stoupat stále výš, používat vaše nepřátele jako „odpalovací body“, kdy díky nim skočíte výš. U toho jsem skončila s hraním asi na 3 dny, protože mi přišlo, že to prostě udělat nejde, ale nakonec jsem si změnila obtížnost z normální na lehkou, díky tomu se mi asi v půlce této pasáže hra uložila, a pak už to šlo Ze začátku jsem nechápala, že všechny pasáže budu moci prochodit i později a dostanu se na místa, na která mi to s chybějícími schopnostmi nešlo. Takže jsem ztratila strašně času nad tím, že jsem se chtěla dostat někam, kam to prostě v danou chvíli nešlo.

Příběh byl opravdu tak dojemný, že jsem občas měla i husí kůži. Když jsem Oriho dohrála, toužila jsem splnit co nejvíce achievementů a dostat se na všechny secret místa. Přiznám se bez mučení, že jsem se občas musela podívat na youtube na návod. Ale nakonec jsem splnila hru na 100% a získala 52 achievementů z 57. Hra se mi natolik líbila, že se k ní někdy opět vrátím. Možná, že příště si troufnu i na těžší obtížnost.