Dlouho jsem se nerozmýšlela, když jsem měla jmenovat hru do 4. kategorie herní výzvy. Gomo pro mě byla téměř jasná volba, i když jsem se málem nechala strhnout davem pro hru Hero of the Kingdom. Hra Gomo u mě zvítězila převážně kvůli pěkné grafice, která mi zdánlivě připomněla oblíbené Machinarium.

Prvotní nadšení ze hry však velmi rychle opadlo. Hra ve mně nevzbudila absolutně žádné emoce. Možná to bylo tím, že i sám hrdina byl téměř bez emocí. Ač mu unesli psa, za celou dobu hraní jsem nechápala, proč ho vlastně zachraňuje. To, že ho měl rád, projevil až na samotném konci hry.

Zábavnost hry bohužel však nezachránily ani občasné puzzle, jejichž nízká obtížnost nudila.

Tak jsem tedy lhostejně klikala a procházela hrou a nebýt krátké hrací doby, snad bych ji ani nedohrála, což by byla škoda. Na konci hry mě čekalo zábavné seznámení s jejími tvůrci, které paradoxně považuji za nejzábavnější část celé hry.