Herní Max nejvíce trpí tím, že je prachsprostá licence, zadaná autorům na zakázku, aby uživili rodinu. Naprosto postrádá jakoukoliv autorskou osobitost a veškerá kreativa pochází jen z Millerovi skvělé předlohy. Vše, co není z příručky "How to be Mad Max", je mdlé a bez nápadu.

Autoři se nijak nesnaží představit zdejší svět a postupně vás do něj vtáhnout. Raději hráče v prvních dvou hodinách zavalí kvantou pop-up nápověd a nelámou si hlavu s intuitivním game-designem. Přiznám se však, že i přes takto mizerný úvod a líné designéry mě hra vcelku rychle "zpracovala". Jako každý slušný open-world si ze mě udělala lacinou děvku, která musí vysbírat všechno, co svítí na mapě. Na mapě, která vyděsí svojí velikostí a která je jedna z nejkrásnějších pustin, co jsem ve hrách viděl. Zde se Bethesdí Fallouti mohou jít zahrabat do nejbližší Duny. A co teprve když přijde písečná bouře s blesky!

Po čase velikost a copy/paste obsah vede k nemilému vystřízlivění. Nadšení vyprchá a v rámci úspory času se vrátíte ke slepému následování vykřičníku hlavní mise. Velká škoda, že se do hry nepodařilo dostat nějaký pořádný obsah, alespoň nějaký příběh nebo případně zredukovat mapu na polovic. Jednotlivé dílčí prvky jsou povedené, ať už jde o jednoduché rvačky, souboje kolo na kolo, nádherná panoramata nebo vylepšování Magnum Opus. Jen těm honičkám trochu chyběla filmová hudba. Herní ji v lecčems napodobuje, ale její intenzivnosti zdaleka nedosahuje.

Dle očekávání tak nejde o žádné herní veledílo, ale na druhou stranu ani o filmový zmetek. Je to prostě jen kvalitně splněná zakázka.