Dizzy.
Jak já tohle vajíčko s boxerskými rukavicemi zbožňoval. V době, kdy jsem si mohl nechat o PC jenom zdát a jako malý pařánek jsem nedal odpočinout svému ZX Spectru a později C64, jsem s ním strávil spoustu času, protože na obou těchto počítačích byl Dizzy fenoménem. Kombinace plošinovky a adventury byla na svou dobu výjimečná a nevídaná. A když o tom tak přemýšlím, dodneška jsem na nic, co by se Dizzymu podobalo, nenarazil. Ten den kdy jsem ho uviděl poprvé u kámoše na PC, to vám bylo žrádlo. Ta vymazlená grafika (rozuměj oproti osmibitům) si mě hnedka získala.
Kámoš měl tenkrát dva díly, Magicland Dizzy a Prince of the Yolkfolk. Pařili jsme oba, ale já měl vždycky radši tenhle. Už jen pohled na ten Stonehenge v úvodní obrazovce dával tušit úžasný dobrodružství a když jsme pak zjistili, že všichni Dizzyho kamarádi jsou zakletí a každý úplně jinak, museli jsme je z toho zkrátka dostat. Kromě vysvobození svých blízkých máte za úkol ještě porazit čaroděje Zakse, který tohle všechno zpískal a najít 30 diamantů. A věřte mi, že to není žádná sranda.
Jednak na to všechno máte jenom 3 životy, o které přijdete, ani nevíte jak snadno. Každou chvíli musíte přeskakovat nějakou vodu nebo lávu a když se vám to nepodaří, hned máte o jeden život míň. Problém je, že u Dizzyho dost často skáčete do další obrazovky naslepo, což se vám může stát dost snadno osudným, obzvlášť pokud se vám podaří přistát právě někde ve vodě. Druhou komplikací je, že Dizzy u sebe může mít maximálně 3 předměty. Po sebrání předmětu Something Sticky, kterého už se nejde zbavit, dokonce jenom dva. Takže běháte z jednoho konce světa na druhý a snažíte se přijít na to, k čemu se předměty, co máte zrovna u sebe, hodí. Poslední vtip je v tom, že se hra nedá ukládat, takže to celé musíte dát na první dobrou. Což se vám po velmi dlouhém zkoušení nakonec může i podařit. Pamatuju si, že jsme to jednoho dne po celoodpoledním úsilí nakonec dohráli. Když jsem pak na YouTube našel video, kde to nějaký řízek dohrál za půl hodiny, nechtělo se mi ani věřit, že to jde tak rychle.
Grafika mě tenkrát dostala a podle mě má něco do sebe i dneska. To samé se bohužel nedá říct o hudbě, která se skládá všeho všudy z jedné skladby, která ve smyčce hraje pořád dokola. Věřte mi, že po třech hodinách hraní jí budete z hloubi duše nenávidět a první, co při příštím hraní uděláte, je to, že ji vypnete (jestli to teda vůbec jde, na to už si nepamatuju).
Magicland Dizzy rozhodně není lehká hra. Je to výzva jako skoro všechny hry z té doby. Ale rád na ní vzpomínám dodnes.
Jak já tohle vajíčko s boxerskými rukavicemi zbožňoval. V době, kdy jsem si mohl nechat o PC jenom zdát a jako malý pařánek jsem nedal odpočinout svému ZX Spectru a později C64, jsem s ním strávil spoustu času, protože na obou těchto počítačích byl Dizzy fenoménem. Kombinace plošinovky a adventury byla na svou dobu výjimečná a nevídaná. A když o tom tak přemýšlím, dodneška jsem na nic, co by se Dizzymu podobalo, nenarazil. Ten den kdy jsem ho uviděl poprvé u kámoše na PC, to vám bylo žrádlo. Ta vymazlená grafika (rozuměj oproti osmibitům) si mě hnedka získala.
Kámoš měl tenkrát dva díly, Magicland Dizzy a Prince of the Yolkfolk. Pařili jsme oba, ale já měl vždycky radši tenhle. Už jen pohled na ten Stonehenge v úvodní obrazovce dával tušit úžasný dobrodružství a když jsme pak zjistili, že všichni Dizzyho kamarádi jsou zakletí a každý úplně jinak, museli jsme je z toho zkrátka dostat. Kromě vysvobození svých blízkých máte za úkol ještě porazit čaroděje Zakse, který tohle všechno zpískal a najít 30 diamantů. A věřte mi, že to není žádná sranda.
Jednak na to všechno máte jenom 3 životy, o které přijdete, ani nevíte jak snadno. Každou chvíli musíte přeskakovat nějakou vodu nebo lávu a když se vám to nepodaří, hned máte o jeden život míň. Problém je, že u Dizzyho dost často skáčete do další obrazovky naslepo, což se vám může stát dost snadno osudným, obzvlášť pokud se vám podaří přistát právě někde ve vodě. Druhou komplikací je, že Dizzy u sebe může mít maximálně 3 předměty. Po sebrání předmětu Something Sticky, kterého už se nejde zbavit, dokonce jenom dva. Takže běháte z jednoho konce světa na druhý a snažíte se přijít na to, k čemu se předměty, co máte zrovna u sebe, hodí. Poslední vtip je v tom, že se hra nedá ukládat, takže to celé musíte dát na první dobrou. Což se vám po velmi dlouhém zkoušení nakonec může i podařit. Pamatuju si, že jsme to jednoho dne po celoodpoledním úsilí nakonec dohráli. Když jsem pak na YouTube našel video, kde to nějaký řízek dohrál za půl hodiny, nechtělo se mi ani věřit, že to jde tak rychle.
Grafika mě tenkrát dostala a podle mě má něco do sebe i dneska. To samé se bohužel nedá říct o hudbě, která se skládá všeho všudy z jedné skladby, která ve smyčce hraje pořád dokola. Věřte mi, že po třech hodinách hraní jí budete z hloubi duše nenávidět a první, co při příštím hraní uděláte, je to, že ji vypnete (jestli to teda vůbec jde, na to už si nepamatuju).
Magicland Dizzy rozhodně není lehká hra. Je to výzva jako skoro všechny hry z té doby. Ale rád na ní vzpomínám dodnes.
Pro: Hezká grafika, pohádková atmosféra, Dizzy hry jsou jiné než všechny ostatní
Proti: Hudba, nemožnost ukládat