Herní výzva 2017, bod 6. "Šedá myška".
Pro různá obskurní rpg mám slabost, ale to neznamená, že se mi všechna automaticky líbí. I Shall Remain si mě získalo, i když na první pohled mnoho předností nemá. Grafika je nevzhledná a někdy nepřehledná (interiéry, pohledy přes stromy…). Příběh je klišé, které příliš nepřekvapí, i když se autoři snaží. Zombie nákazu a její vznik nechávají dlouho opředenou tajemstvími, přidávají svérázná npc s vlastními příběhy a snaží se o hutné dialogy. Jenže v psaní nejsou právě mistry a zbytečně ukecané, místy krkolomné rozhovory mě zase tolik nebavily. Vlažně na mě působilo i vykreslení prostředí. Snaha tu opět je - zoufalství, beznaděj a nevíra v přežití lidstva na každám kroku. Provedení ale kulhá a postapo světů se silnější atmosférou už jsem pár potkal. Výjimkou je skvělá melancholická hudba.
Co mě u hry drželo, i když jsem si ji v důsledku užíval spíše jako akční než příběhové rpg, byly souboje a systém vývoje. Vývoj postavy sestává z vícera částí, jejchž jádro je postavené na tom, že se mi zvyšují příslušné staty podle toho, co zrovna dělám. Asi jako v TES, což mám rád. Zároveň se ziskem levelů odemikají různé perky. Je fajn, že polovina schopností je nebojová, takže je možné se cvičit třeba v medicíně či mechanice (umět opravovat zbraně je nedocenitelné). Příjemná je nutnost neustále řešit dilema, na co se specializovat. Naexpit všechno nejde a používat např. jeden či dva vybrané bojové skilly také ne. Střeliva je vždy nedostatek a nepřátelé jsou dost variabilní, aby si vynucovali občasné střídání taktiky. Požitek z takto dynamického vývoje postavy byl pro mě silný.
Hlavní zábavou pro mě byly souboje. Zjednodušeně řečeno: diablovka se samopaly, ostřelovačkami a plamenomety. Má to grády, spád i napětí. Nepřátel je hodně a často jde o pořádnou řež. O variabilitě enemáků jsem se již zmínil, takže při vší akci se dostane i na přemýšlení a pečlivé udílení pokynů svým společníkům. Jejich AI sice není valná, ale naučil jsem se je používat účinně a ve výsledku s nimi zábavnost opět rostla. Stalo se z nás pěkně vyladěné komando, zvládající elegantně vyřešit i dost prekérní situace. Pro společníky navíc fungují stejná vývojová pravidla, takže si z nich můžete udělat experty na cokoliv. Lootu je hodně a přitom není zbytečný. Peněz není až do konce dost a navíc je třeba dobře vážit, co prodat a co rozebrat na cenné součástky.
Na celé hře je ale znát, že přes všechny neduhy se tvůrci hodně snažili a asi to bude něco z jejich nadšení a radosti, vložených do hry, co vyvolávalo právě tyto pocity u mne při jejím hraní. Oblíbil jsem si ji natolik, že jsem překousl i největší průser, jímž je nestabilita (win10). Místo, aby mě věčné padání nasralo, trpělivě jsem ISR zpouštěl znovu a znovu, stále s velkou chutí. To snad o lecčems vypovídá.
Pro různá obskurní rpg mám slabost, ale to neznamená, že se mi všechna automaticky líbí. I Shall Remain si mě získalo, i když na první pohled mnoho předností nemá. Grafika je nevzhledná a někdy nepřehledná (interiéry, pohledy přes stromy…). Příběh je klišé, které příliš nepřekvapí, i když se autoři snaží. Zombie nákazu a její vznik nechávají dlouho opředenou tajemstvími, přidávají svérázná npc s vlastními příběhy a snaží se o hutné dialogy. Jenže v psaní nejsou právě mistry a zbytečně ukecané, místy krkolomné rozhovory mě zase tolik nebavily. Vlažně na mě působilo i vykreslení prostředí. Snaha tu opět je - zoufalství, beznaděj a nevíra v přežití lidstva na každám kroku. Provedení ale kulhá a postapo světů se silnější atmosférou už jsem pár potkal. Výjimkou je skvělá melancholická hudba.
Co mě u hry drželo, i když jsem si ji v důsledku užíval spíše jako akční než příběhové rpg, byly souboje a systém vývoje. Vývoj postavy sestává z vícera částí, jejchž jádro je postavené na tom, že se mi zvyšují příslušné staty podle toho, co zrovna dělám. Asi jako v TES, což mám rád. Zároveň se ziskem levelů odemikají různé perky. Je fajn, že polovina schopností je nebojová, takže je možné se cvičit třeba v medicíně či mechanice (umět opravovat zbraně je nedocenitelné). Příjemná je nutnost neustále řešit dilema, na co se specializovat. Naexpit všechno nejde a používat např. jeden či dva vybrané bojové skilly také ne. Střeliva je vždy nedostatek a nepřátelé jsou dost variabilní, aby si vynucovali občasné střídání taktiky. Požitek z takto dynamického vývoje postavy byl pro mě silný.
Hlavní zábavou pro mě byly souboje. Zjednodušeně řečeno: diablovka se samopaly, ostřelovačkami a plamenomety. Má to grády, spád i napětí. Nepřátel je hodně a často jde o pořádnou řež. O variabilitě enemáků jsem se již zmínil, takže při vší akci se dostane i na přemýšlení a pečlivé udílení pokynů svým společníkům. Jejich AI sice není valná, ale naučil jsem se je používat účinně a ve výsledku s nimi zábavnost opět rostla. Stalo se z nás pěkně vyladěné komando, zvládající elegantně vyřešit i dost prekérní situace. Pro společníky navíc fungují stejná vývojová pravidla, takže si z nich můžete udělat experty na cokoliv. Lootu je hodně a přitom není zbytečný. Peněz není až do konce dost a navíc je třeba dobře vážit, co prodat a co rozebrat na cenné součástky.
Na celé hře je ale znát, že přes všechny neduhy se tvůrci hodně snažili a asi to bude něco z jejich nadšení a radosti, vložených do hry, co vyvolávalo právě tyto pocity u mne při jejím hraní. Oblíbil jsem si ji natolik, že jsem překousl i největší průser, jímž je nestabilita (win10). Místo, aby mě věčné padání nasralo, trpělivě jsem ISR zpouštěl znovu a znovu, stále s velkou chutí. To snad o lecčems vypovídá.
Slay the Princess
Pro: vývoj postavy, souboje, zbraňový arsenál, hudba
Proti: problémy s Win 10, grafika, slabší příběhová složka