Pomineme-li grafické nároky, na začátku jsem si říkala, že to zdaleka není tak hrozné, jak jsem se obávala. Je tady příběh, zajímavé postavy i dobové zasazení, skvělý soundrack, dokonce jsem se párkrát i docela nasmála. Jenže potom prolog skončí a vy máte před sebou najednou jediný koncept: přijeď sem, vyvraždi tady ten barák, přejeď tam, vyvraždi tady tu uličku, přejeď jinam.... Pořád a pořád a pořád a pořád a pořád dokola to samé a do toho občas ukradnete auto. Pokud jste masochista nebo je vám líto vyhozených peněz, tímto strávíte následujících zhruba 20 hodin až do závěru, který neurazí, ale reputaci si zrovna nenapraví. Ani ten soundtrack už se mi pak nelíbil, když jsem tu samou písničku slyšela potřetí v jedné hodině. Ale aspoň hlavní hrdina Lincoln Clay, ač terminátor, je sympaťák a stejně tak jsem měla ráda i toho idiota Giorgiho, ovšem titul nejlepší postavy si bez diskuze odnáší John Donovan, kvůli kterému se vyplatí vydržet až do úplného, potitulkového konce.