Dishonored 2 je slušným nástupcem jedničky - nijak ji nepřevyšuje, ale rozhodně z ní ani nekazí dojem. Návrat do morálně šedého steampunkového světa poháněného velrybím tukem a intrikami mě pohltil natolik, že jsem hru odehrála během jednoho víkendu. Ocenila jsem nově přidané clockwork soldiers (při prvním setkání neporazitelní, při dalších už směšně předvídatelní), stejně tak jako velké množství cest, kterými lze jinak dost limitované lokace projít.

Co se týče postav, Dishonored 2 přece jen trochu postrádá to kouzlo jedničky, jejíž vypravěčsky skvělé zradě bývalých kompliců se asi jen tak nic nevyrovná. Delilah je až moc zlá a čarodějná na to, aby působila trochu realisticky a jinak jsou jednotlivé kapitoly věnované spíše separátním likvidacím všech jejích přívrženců.

Opět se můžeme rozhodnout, jestli půjdeme přes mrtvoly nebo se budeme plížit mezi stíny a ušetříme ty stráže, kteří v podstatě jen dělají svou práci. Rozhodla jsem se zkusit tu druhou možnost a to bez jediného zabití, což vyžadovalo neustálou opatrnost, zásobování se omračující municí a časté ukládání. V určitém momentě mě to frustrovalo natolik, že jsem rozehrála druhou hru za druhou postavu, která nikoho nešetřila. Emily a Corvo mají k dispozici trochu rozdílné speciální schopnosti a nabídnutím dvou možných protagonistů tak hra přímo vybízí ihned začít znovu. Jen ty runy a amulety už se mi znovu nechtělo hledat.