Herní výzva 2017: „Only the best!“

Světem Shadowrun jsem byl nepolíben. Nastavování dovednosti vlastní postavy bylo tak dosti naslepo a k mému překvapení jsem byl i rovnou vržen do akce.

Brzy se ukázala síla i slabosti tahového soubojového systému. Určitě mě baví mnohem víc než real-time varianty, ale i když jsem získával postupem hry pořád více možností, pořád mi přijde systém dost zjednodušený oproti konkurenci. Mluvím třeba o absenci míření na specifické části těla, plazení/klekání, využití prostředí/terénu či možnost komb. Oživily by to i komentáře postav ohledně dění v boji. Hodně vadí nemožnost své postavy před vstupem do tahového režimu rozumně umístit. Mému šamanovi určitě nevyhovovala nutnost otevírat všechny dveře hlavní postavou a tak být také první na ráně. Mnohdy tak otevřel dveře jen aby zemřel. Leveldesign mnohdy spíše tyto problémy podtrhává, než aby se je snažil skrýt. Tento bojový systém se ještě v nudnější a jednodušší podobě objevuje překvapivě i při hackování - váš hacker se přesune do matrix systému a bojuje stejným způsobem, akorát sám proti virtuálním protivníkům.

Souboje jsou důležitou, nikoliv však zcela dominantní složkou. Po úvodní misí jsem se vrátil do své čtvrti. Ta plní takovou roli základny, ne nepodobnou těm v Bioware hrách. A trpí podobným symptomem, kdy vždy po misi jdete zpovídat parťáky a další postavy jestli nemají něco nového na srdci. Naštěstí hovory patří k tomu nejlepšímu a mnohé dialogové možnosti jsou závislé na dovednostech vaší postavy. I když samotné mise jsou na specifických mapách a jdou víceméně lineárně za sebou (nečekejte žádný openworld!), tak i tam začínáte mimo soubojový režim a mnohým soubojům se lze vyhnout.

Samotný příběh a společníci se svými své příběhy a misemi jsou velmi působiví a Berlín není jen další město, i přes cyberpunk-fantasy svět tu je ten specifický duch Berlína cítit. Spolu s rpg systémem kde se opravdu vyplatí specializovat a bohatým rozhovorům se tak určitě, bojovému systému navzdory, k Shadowrun vrátím.