Po malé pauze jsem se vrhnul i na pokračování této zvláštní adventury. Po zklamání, které mi první díl přivodil, jsem tentokrát moc nečekal a byl připraven na nejhorší. No, nejhorší to nebylo, ale ani tentokrát fanoušky série moc nepotěším. To, co mi vadilo na původní hře, je tu ještě umocněné na druhou. Naštěstí mnohé zachraňují atraktivnější a živější lokace, které jsou i tentokrát na pohled moc krásné.

Záměrně zdůrazňuji spojení "na pohled", jelikož herně je to stále bída s nouzí. Opět procházím hromadu prázdných obrazovek, tu a tam někde možná seberu a s trochou štěstí neminu nějaký ten blbě viditelný předmět a za pomocí návodu vyřeším totálně nelogickou "hádanku". Zatímco první díl byl jakž takž logický a návod jsem používal jen při zásecích, když už jsem nevěděl kudy kam, u dvojky jsem ho měl zhruba od půlky hry permanentně otevřený, jelikož to, co tvůrci předvádějí v klášteře (kde se nachází jen tak btw jeden nepříjemný "mrtvý konec") nebo v Youkolské vesnici, je čirý extrém. Hádanky často využívají znalosti něčeho, co mi hra sdělila zhruba před 50 obrazovkami a já to samozřejmě už stihl zapomenout.

Jak už jsem říkal, prostředí je atraktivnější a víc mě i zajímal samotný příběh, který už nepůsobí tak fillerovitě a snaží se o osudovost. Dočkal se i docela dojemného rozuzlení, ale i tak převažuje zklamání. Více jak 20 hodin totiž hráč stráví pátráním po něčem, co se v závěru vyřeší zhruba za půl hodinky. Závěr na Syberii je odfláknutý a místo pocitu zadostiučinění a nějaké odměny tam tvůrci jebnou další dva debilní puzzly, načež to uzavřou zhruba 30 sekundovou animací. Takže kdo chce hrát Syberii kvůli Syberii, nemusí se obtěžovat. Sice se říká, že cesta je cíl, ale tady je ta cesta, jak by řekl Paul, spíše busy work. Krom toho některé příběhové linie působí tak nějak nedotaženě nebo zbytečně - např.: Hansova nemoc a Oscarovo sebeobětování, pátrání po Kate, telefonáty apod. Jednoduše řečeno, doufal jsem v promyšlenější finále.

Potěšilo mě vylepšení některých základních herních mechanik. Vylepšený dialogový systém, kdy témata rozhovorů po použití mizí z nabídky, je super. Stejně tak to, že hra hra konečně při přechodu mezi lokacemi na myšítku ukazuje směr, kterým se postava vydá apod. Jenže tyhle věci spíš považuji za něco, co už mělo být v původní hře a není to nic, co by bylo hodno obdivu.

Abych to shrnul. Druhá Syberia mě místy bavila o něco víc, než díl předchozí, ale taky měla místa, kterými mě vytáčela do nepříčetnosti. Zajímavější prostředí a zájem o postavy mě u hry udržel až do konce, ale herně mě tahle adventura prostě neuspokojila. To, co od dobré adventury očekávám, jsem tu bohužel nenalezl.