Druhý díl Drákuly vyšel ještě téhož roku co ten první. Dokonce se zdá, že původně mělo jít o jednu hru, která pak byla rozdělena do dvou částí. Stejné herní mechanismy, stejná grafika, stejné menu, stejná úvodní melodie, stejné všechno. Úvodní intro dokonce odpovídá outru z prvního dílu. Ale ať už budete k Poslednímu útočišti přistupovat jako k dalšímu dobrodružství anebo jako k druhé půlce jedné hry, čeká vás podstatně delší a výrazně těžší podívaná. Délka příjemně nabobtnala na stopáž hodnou průměrné adventury. Počty předmětů výrazně vzrostly a o hádanky zavadíte velice často, přičemž jejich luštění nebude vždy snadné.

Hlavní motiv příběhu, totiž likvidace Drákuly také nabízí podstatně širší škálu zápletek a zvratů, než "pouhá" cesta na hrad a hledání Míny. Poslední útočiště situuje děj nejen do Transylvánie, ale i do Londýna. Mohlo by se zdát, že městské prostředí nebude mít tu pravou upírskou atmosféru jako Transylvánské podzemí a hrady, ale opak je pravdou. Ať už jde o opuštěnou vilu, blázinec nebo městský hřbitov, tak všude je patrné napětí a atmosféra a to i navzdory zastaralé grafice a bohužel téměř zcela statickému prostředí. Engine Omni3D umožňuje drobnější animace (viz Atlantis 2), ale tvůrci Drákuly s nimi šetřili kde se dalo. U prvního dílu to ještě tak okaté nebylo díky jeho krátkosti a častým interiérům, kde se nemá co pohnout, ale tady už mrtvost prostředí bije do očí. Obzvláště v lokacích, ve kterých se z logiky věci musí něco hýbat (voda, zvířátka) působí mrtvolná statičnost vyloženě nepřirozeně.

Snad jedinou hratelnostní novinkou (pomineme-li možnost kombinace některých předmětů) je riziko možného úmrtí a s ním provázané časově omezené pasáže. Pokud jste přiznivce hesla "za blbost se platí" pak vám absence záchranných checkpointů a nutnost manuálně ukládat hru bude vyhovovat. Některé moderní hry to řeší tak, že pokud hrdina zemře, načte se automaticky scéna těsně před smrtí. V takovém případě se ale jaksi vytrácí opatrnost a nutnost přemýšlet nad tím, co děláte. Spousta hráčů pak jede metodou pokus-omyl. Neznamená to ale, že rizikové pasáže v Dráculovi chválím. Jde o to, že řada z nich je dost mizerně zvládnutá a někdy je těžké odtušit riziko smrti anebo se vyhnout zběsilému používání předmětů na bubáka.

A tím se dostáváme k největšímu problému hry a tím je samotné adventuření. První díl vám prakticky neustále cpal do cesty mechanismy, které bylo třeba aktivovat dračím kruhem. Podobně vytížený předmět je v druhém díle také, jedná se o speciální brýle, jenomže odtušit, kdy je třeba brýle použít lze opravdu jen ztuha. Brýle umožňují odhalit skryté obrazce, vzory, či nápisy, ale často nemáte šanci poznat, že právě tady najdou uplatnění. Obvykle platí, že brýle je lepší použít na všechno, ať se vyhnete riziku záseku. Je to opravdu nepohodlné. Ale vůbec největší problém druhého Drákuly tkví v něčem trochu odlišném. Ve hře je značné množství aktivních míst, kam máte něco položit, ale tyto místa nenajdete, dokud na ně nenajedete myší. Často jde o tak hloupá místa jako je kus zdi anebo část celistvé podlahy. Hra vám nijak nenapoví, kde přesně je to místo kam předmět patří - musíte si to prostě projet myší centimetr po centimetru. Zatímco zobrazení aktivních míst považuji v drtivé většině adventur za zbytečný prvek pro netrpělivé hráče, tak Drákulovi by tato možnost za těchto podmínek sedla jako sůl.

Český dabing se nezměnil. Oba díly byly dabovány současně (zdá se), takže stejné postavy mají na svědomí stejní dabéři, přičemž kvalita je opět nízká, ale vinou absence titulků to mnoho hráčů rádo přejde.

Druhý Drákula sice má své klady oproti svému předchůdci, bohužel však řadu věcí pokazil nebo nedotáhl do zdárného konce. Příběh je odvážnější, lokace pestřejší, adventurní záležitosti bohaté, ale nevychytané akční pasáže, nápadně mrtvé prostředí a hlavně nevýrazná aktivní místa kazí dojem. I tak se ale kvalita hry drží na úrovni lehce nadprůměrné adventury, přičemž v subžánru hororových klikacích adventur jde o velmi solidní kousek.