Herní výzva 2017 - 2. "Právě vychází"
Jestli jsem si něco uvědomila během hraní Prey, tak je to má neschopnost orientace v prostoru, narůstající frustrace při hledání některých lidí/těl, a to jsem se považovala za trpělivého člověka. O lekání při každé druhé konfrontaci s mimikem, pomalých reflexech, vytáčení u hackování a častém umírání ani nemluvím. K tomu všemu se nepovažuju za velkého nadšence sci-fi her a i přes to je Prey něčím, co mě po delší době velice bavilo a už teď s jistotou vím, že to nezůstane jen u jednoho, dvou, ba dokonce ani u tří průchodů. Hru jsem projela podle Steamu za 30 hodin, podle hry za bez mála 25 hodin a to jsem kupu vedlejších úkolů, místností a věcí s jistotou přehlédla. Až se do toho pustím znova, tak počítám i s 50 hodinami.
Hra ještě před vydáním získala spoustu přirovnání, některé oprávněně, některé méně. Dokonce jsem si jednu dobu říkala, že rok 2017 není úplně vhodným obdobím pro hru s kombinací takového zasazení a hratelnosti, ale nakonec mě překvapila příznivá odezva lidí i hra samotná. Příjemně samozřejmě.
Nejvíce mě bavil asi průzkum stanice, prostředí, volnost a možnost volby, celková atmosféra a ke všemu jsem si vypěstovala novou úchylku - recyklovat cokoliv, co mi přijde pod ruku. A to se vyplatí! Soundtrack vynikající, je mi jasné, na čem budu ujíždět pár dalších měsíců. Poletující operátoři byli fajn doplňkem k mému neustálému nedostatku lékárniček. Jejich průpovídky mi už občas lezly pěkně krkem, ale bez toho by to přece nebylo ono. Po vizuální stránce se mi stanice, nepřátelé i posádka líbili. Mikrogravitace je uvěřitelná a jde z ní cítit obrovská dřina, ale zdání třeba klame. Příběh zajímavý a poutavý. Skutečnost Morganovy ztráty paměti přiměje hráče přemýšlet nad tím, komu a čemu věřit, mimikové ke klidu taky moc nepřidají, a když vejdete do místnosti, kde je na každém předmětu napsané "Not a mimic", tak si uvědomíte, v jak zoufalé situaci se posádka musela ocitnout.
Přemýšlím, co bych hře krom hackovací minihry vytkla, a upřímně mě nic nenapadá. Možná obtížnost nepřátel před koncem hry, ale tu si utváříme každý sám svou vlastní neodhrabaností - jsem prostě poleno. S bugy jsem se nesetkala, do textury jsem jako v Dishonored 2 nezaletěla, i když to podle speedrunů jde velice snadno. Jediné místo, kde mi rapidně klesaly snímky, byla místnost s generátorem, ale to se další den po změně situace na stanici záhadně vyřešilo samo, jinak se optimalizace povedla.
Jestli jsem si něco uvědomila během hraní Prey, tak je to má neschopnost orientace v prostoru, narůstající frustrace při hledání některých lidí/těl, a to jsem se považovala za trpělivého člověka. O lekání při každé druhé konfrontaci s mimikem, pomalých reflexech, vytáčení u hackování a častém umírání ani nemluvím. K tomu všemu se nepovažuju za velkého nadšence sci-fi her a i přes to je Prey něčím, co mě po delší době velice bavilo a už teď s jistotou vím, že to nezůstane jen u jednoho, dvou, ba dokonce ani u tří průchodů. Hru jsem projela podle Steamu za 30 hodin, podle hry za bez mála 25 hodin a to jsem kupu vedlejších úkolů, místností a věcí s jistotou přehlédla. Až se do toho pustím znova, tak počítám i s 50 hodinami.
Hra ještě před vydáním získala spoustu přirovnání, některé oprávněně, některé méně. Dokonce jsem si jednu dobu říkala, že rok 2017 není úplně vhodným obdobím pro hru s kombinací takového zasazení a hratelnosti, ale nakonec mě překvapila příznivá odezva lidí i hra samotná. Příjemně samozřejmě.
Nejvíce mě bavil asi průzkum stanice, prostředí, volnost a možnost volby, celková atmosféra a ke všemu jsem si vypěstovala novou úchylku - recyklovat cokoliv, co mi přijde pod ruku. A to se vyplatí! Soundtrack vynikající, je mi jasné, na čem budu ujíždět pár dalších měsíců. Poletující operátoři byli fajn doplňkem k mému neustálému nedostatku lékárniček. Jejich průpovídky mi už občas lezly pěkně krkem, ale bez toho by to přece nebylo ono. Po vizuální stránce se mi stanice, nepřátelé i posádka líbili. Mikrogravitace je uvěřitelná a jde z ní cítit obrovská dřina, ale zdání třeba klame. Příběh zajímavý a poutavý. Skutečnost Morganovy ztráty paměti přiměje hráče přemýšlet nad tím, komu a čemu věřit, mimikové ke klidu taky moc nepřidají, a když vejdete do místnosti, kde je na každém předmětu napsané "Not a mimic", tak si uvědomíte, v jak zoufalé situaci se posádka musela ocitnout.
Přemýšlím, co bych hře krom hackovací minihry vytkla, a upřímně mě nic nenapadá. Možná obtížnost nepřátel před koncem hry, ale tu si utváříme každý sám svou vlastní neodhrabaností - jsem prostě poleno. S bugy jsem se nesetkala, do textury jsem jako v Dishonored 2 nezaletěla, i když to podle speedrunů jde velice snadno. Jediné místo, kde mi rapidně klesaly snímky, byla místnost s generátorem, ale to se další den po změně situace na stanici záhadně vyřešilo samo, jinak se optimalizace povedla.
Pro: Hratelnost, level design, OST, atmosféra, příběh, znovuhratelnost, množství vedlejších úkolů, ztvárnění mikrogravitace
Proti: Hacking