Uplynulo několik let, co se Drákula líně ošíval v rakvi, ale roku 2013 se nevelké studio Koalabs chopilo žezla a vytvořilo hned dvě pokračování. Zdá se, že čtvrtý a pátý Drákula vznikali prakticky současně, neboť stejně jako u prvních dílů série se i tady objevuje přímá návaznost, stejný hrdina a téměř totožné herní mechanismy. Oba díly navíc platí za „moderní“ adventuru, která cílí i na konzole a mobily, což se těžce podepisuje na ovládání, kdy je dokonce i v PC verzi nutné při rozhlížení držet tlačítko myši. Nás teď ale nejvíc zajímá Stín Draka. Název, jakoby odkazoval na předchozí Cestu Draka, nicméně návaznost na předchozí děj je vedena pouze přes drobné odkazy a střípky minulosti. Příběh je totiž situovaný na konec 20. století, což je od Arnova dobrodružství přeci jen dost daleko. Hlavním hrdinou je tentokrát žena – Ellen Crossová, která pracuje v Metropolitním muzeu v New Yorku. Když se potopí loď s drahocennou sbírkou temných obrazů, je to důvod k rozruchu, ale když se jeden z obrazů najde nepoškozený, je to ještě podivnější.

Koalabsáci stáli před nelehkým úkolem. Dosáhnout úrovně Cesty Draka je opravdu náročné, protože takto komplexní, bohatou, inteligentní a atmosférickou podívanou se těžko překonává. Stín Draka je sice opět říznutý detektivním pátráním a hromadou hádanek, přičemž využívá podobně bohatý inventář s úložnou na dokumenty, seznamem cílů a dalšími fičurami, jenomže tím ta podobnost v podstatě končí. Zasazení do (téměř) současnosti je obrovská chyba, protože Drákulovi moderní prostředí nesvědčí. Příběh ani zdaleka nedosahuje takových rozměrů jako Cesta a i když je námět vcelku zajímavý, tak mu chybí propracovanost a hloubka. Postavy nejsou nic moc a scenář je takový adventurně nudný – přineste mi tohle, běžte to prozkoumat tam a tam, pomozte mi otevřít toto… prostě žádná omáčka která by dala postavám duši. Ani prostředí ničím nevyniká. Jednak je obrazovek hrozně málo a potom je většina děje soustředěná na malé Anglické panství, které však postrádá atmosféru i na místech jako je hřbitov. Zklamáním je i hudba, za kterou sice stojí Pierre Esteve známý svým majstrštychem v sérii Atlantis, ovšem kvalitou je to nevýrazná bída. Dokud si Esteve pohrával s experimentální hudbou, tak válel, jenže ty časy už jsou dávno pryč.

Hádanky vůbec nejsou náročné, což sice může vyhovovat slabším adventuristům, nicméně po absolvování Cesty Draka působí tohle jako hříčka pro děti. Cesta Draka měla své velmi obtížné i přiměřeně náročné rébusy, ovšem Stín Draka má až na pár světlých vyjímek rébusy směšně jednoduché. I samotné herní mechanismy, které postrádají možnost manuálního ukládání a umožňují přeskočit dějově důležitý prolog jsou postavené na hlavu.

Výraznou novinkou série je míra zdraví. Zdravotní stav Ellen se během hraní snižuje a tak je třeba sbírat léčení a tím si pomáhat. Pokud zdraví klesne na minimum, neznamená to, že hrdinka zemře, ale musí být vyléčena, jinak nemůže nic dělat. Systém léčení umožňuje kombinovat jednotlivé léky a zkoušet, která kombinace hrdince pomůže víc a která míň. Experimentování zní zajímavé, ale opravdu si nemyslím, že primitivní „RPG alchymie“ má co dělat v adventuře tohoto typu.

Celkově Stín Draka vyznívá jako laciná detektivní adventura, kterých je dvanáct do tuctu. Motiv Drákuly nemá šanci výsledek zachránit, tím spíše, že je upozaděn pod vrstvou logických hádanek podobně jako ve třetím díle. Alespoň, že hře nechybí spád. Mnoho lidí kritizuje krátkost titulu, ale nemyslím si, že je to až tak hrozné, protože být to při stejné kvalitě delší, hrál by se Stín Draka ještě hůř.