Po (pro mě) těžko pochopitelném úspěchu druhého dílu na sebe další Polda nenechal dlouho čekat. A i tentokrát je příběh zbrusu nový a na události v Lupanech, či v Marsiasu vůbec nenavazuje (ačkoli se tu najde pár nepřímých odkazů na druhý díl). Pankrác odešel od policie a založil si vlastní detektivní kancelář (o čemž jen tak mimochodem mluvil už v Poldovi 1). První případ – najít ztraceného kuchaře se však rozvine v dobrodružný příběh odehrávající se v mnoha koutech světa, včetně Iráku, Sibiře, či USA. Konečně se dá říci, že tu máme opravdový příběh, který má hlavu a patu, má své důležité postavy (nejen Pankráce) a obsahuje cosi jako zvraty. Bohužel, spád příběhu je někdy hodně pozvolný a často se děj vleče na úkor adventuření. Jelikož není z čeho brát napětí a charaktery postav jsou plytké, pobyt v jednotlivých lokacích se může rychle zvrtnout ve znuděné čekání na to, kdy se děj zase někam posune.

Grafická stránka se začíná zvedat. Styl viděný v druhém díle je sice pořád přítomný, ale už není tak praštěně pokroucený. Renderované pozadí hře prospívá. Na pohled vypadají lokace docela hezky a i hudba, která je netradiční díky různým výkřikům a mumlání v pozadí, je stylová a dobře sedí k danému prostředí. Trochu průšvih představují předměty, které jsou obtažené nevzhlednou černou čárkou. Je to zřejmě z důvodu animací, které se díky tomu tvořily mnohem snáz. Na jednu stranu zvýrazněné sebratelné předměty nepůsobí dobře, ale na stranu druhou zase odbourávají riziko pixelhuntingu. Náročnost hry celkově výrazně klesla, což je dáno i tím, že světem hry procházíte postupně, namísto toho, aby se nové lokace odemykaly na mapě jako v minulých dílech. Neměl by být problém hru dokončit bez návodu a to navzdory tomu, že logika některých úkonů opět těžce pokulhává.

Humoru trochu ubylo a jeho terčem jsou tentokrát především různé národnosti a sociální skupiny lidí. Politická nekorektnost je z humoru přímo cítit a to je dobře, jelikož jde o takový trademark do budoucna, stejně jako panoptikum osobností v díle druhém. Zdá se, že Sobota se opět naučil číst, ovšem momentky, kdy má Pankrác říct složitější slovo ale přeřekne se a pronese cosi jakože vtipného tu stále jsou. Asi to má být vtipné, což není ani trochu. I když je humor pořád mizerný, tak některé vtípky a hlášky jsou opravdu povedené. Rozhodně není Polda 3 tak neskonale trapný jako jeho předchůdce. I Pankrác začíná chvílemi připomínat sympatického hrdinu. Celkově vzato se dá říci, že série pomalu dospívá.

Žhavou novinkou je přítomnost pěti miniher, které lze po odemčení hrát kdykoli z menu a měnit obtížnost. Ačkoli se minihry často kritizují, neboť nejde o klasické logické rébusy známé z jiných adventur, ale o hříčky vyžadující rychlost, přesnost a štěstí, tak si myslím, že jejich přítomnost je vítaná. Tedy s vyjímkou minihry poslední, která představuje klasickou nudnou posunovačku, která je sice použitá v každé druhé adventuře, ale snad pokaždé má nějaký vylepšovák, něco co ji ozvláštní. Tady je to jen laciná nuda a navíc s hodně ošklivým obrázkem.

Ve výsledku je Polda 3 krokem vpřed. Hra se po hratelnostní stránce konečně zvedá z bahna a přízvisko „trapná“ humorná adventura začíná lehce slábnout, což jedině vítám. Na klasickou dobrodružnou adventuru je Polda pořád moc plytký a stále zbavený jakékoli atmosféry, logiky, či charakterů postav.