Předpokládám, že někdo bude číst tento komentář před rozehráním, začnu tedy jednou zásadní věcí, kterou bych před rozehráním býval rád věděl. Vždy jsem nešťastný, když mi hra dává na začátku volbu obtížnosti, jelikož člověk nemůže dopředu vědět, jaká obtížnost je pro něj optimální. U Nier je ale navíc problém umocněn „nekonvenčním“ prologem, který dává možnost uložení hry až po cca 1. hodině. Pokud hrajete na vyšší než normální obtížnost, budete umírat, což je sice fajn, ale ne když to znamená opakovat znovu hodinovou pasáž. Osobně jsem tedy rozehrál na normální obtížnost, za kterou je ovšem bohužel zase hra směšně lehká i po celý její zbytek. Pokud tedy chcete, aby vám hra dala nějakou výzvu, přepněte obtížnost po prologu na hard...

Po dohrání mám tak ze hry rozporuplné pocity, vzhledem k tomu, že souboje jsou podstatnou částí hry a byť jsou velice efektní a bossové vpravdě epičtí, žádného adrenalinu jsem se ve hře nedočkal, naštěstí je ale Yoko Taro sympaticky zvláštní člověk a tak jsem se přesto u hry nenudil. Nechci prozrazovat všechny podivnosti, kterých je hra plná... takže fakt, že se mi hra líbila, byť jsem z ní byl po prvním konci zklamaný, vám musí stačit.
Svět je zajímavý, byť jeho otevřenost je zde spíš jenom tak navíc a opravdu doporučuji plnit vedlejší úkoly, až se vám otevřou „teleporty“. K vedlejším úkolům bych ještě jen poznamenal, že byť se hra snaží být v mnoha ohledech nekonvenční, úkolů typu najdi a přines x kusů toho a toho je zde přespříliš, naneštěstí nečekejte žádné hardcore RPG questy, celkem rychle odsýpají a alespoň jejich zápletky jsou občas zajímavě bizarní (spoiler příklad za všechny, robokluk se zamkne v chýši, vy hackováním musíte zámek otevřít, od matky zjistíte, že kluk je asociál, co se bojí komunikovat, tato minihra se několikrát opakuje vždy s příslibem, že se napraví, konečné ponaučení však je. že se kluk vzdá marné snahy socializovat se, ale najde smysl života ve výrobě těch nejsložitějších zámků). Krom soubojů a vedlejších questů je zde ještě jakási hackovací minihra, což je variace na shoot 'em up jejíž smysl mi celkem unikal, respektive si myslím, že jí ve hře bylo vzhledem k její technické jednoduchosti přespříliš. Co ale bylo skvělé, byl soundtrack a především práce s ním, každá lokace má svou výraznou melodii, která se časem vyvíjí, zpěv a chorály téměř ve všech „backgroundových“ skladbách je něco, co se hned tak neslyší.
Pokud jste již viděli nějaké to anime příběhově vás hra asi zase tak moc neohromí, zejména typické japonské „přehrávání“ postav mi hodně vadilo, ale několika dějových zvratů, kdy jsem musel zavzpomínat na klasiky jako MGS či Xenogears jsem se také dočkal. Bohužel mi ústřední pár nepřirostl k srdci tak, jak jsem doufal a zejména 9S mi časem lezl dost na nervy a trošku mě mrzelo, že A2 poznáte poměrně pozdě (A2>2B).