Ze začátku jsem dost žasla, že primární platformou Mini Metra není smartphone, pak mi však došlo, že ochota kompenzovat dost nepochopitelný design typu „hoď mimino do mikrovlnky a doufej v jeho schopnost protřísknout sklo“ během cesty hromadnou dopravou by mohla být podstatně nižší než doma u kompu, kde má člověk trochu času a klidu a nebrání se naději, že ono to postupně nějak logicky zapadne na místo. Nezapadne.

Tvůrci se zaklínají intuitivností konceptu, která údajně opravňuje vynechat jakoukoli formu tutoriálu, a ač na kreslení čar z bodu A do bodu B teoreticky nejde nic zblbnout, ono je tu přece jen pár prvků, jež ze hry dělají potenciálně komplexnější záležitost. Zda se aspoň vzdáleně přiblížíte úspěchu, nebo pohoříte dřív, než stačíte říct „Blanka“, plně závisí na vaší schopnosti sestavit dráhu, která nějak příčetně kombinuje stanice s největším počtem nastupujících a vystupujících. Potíž spočívá v tom, že tuhle informaci a co je co se ze hry nedozvíte a vše si musíte vyhledat z externích zdrojů. Tedy, „vše“ – že ty bílé čáry podél zastávky zahrabané ve třech různých barevných liniích znamenají, že nástupiště není připojené, a tudíž není jak nastupovat, jsem musela vyhrabat z diskuzí na Steamu, a co dělají tzv. „unikátní stanice“ se mi pořád zjistit nepovedlo (Star stations are stations which could represent the capital, dafuq?). Plus co je intuitivního na tom, že nejefektivnější začátečnickou strategií je spojovat dráhy do kruhu, mi jako pravidelnému zahřívači vlakových sedaček poněkud uniká.

Ale tak fajn, máte domácí úkol, co má být. Jenže on se potom dostaví ten super bug, kvůli němuž můžete svoje pečlivě nakreslené, pospojované, vykalkulované a překreslené trasy vzít a narvat si je do tunelu. Z nepochopitelných důvodů totiž není výjimkou, když vám prázdný vlak projíždí připojenou stanicí, aniž by nabral jediného pasažéra, důsledkem čehož se vám celý projekt v několika minutách zhroutí kvůli přelidnění a splnění achievementu můžete udělat papá.

Stručně řečeno, zůstávám u Subway Surfers.