Sice vše podstatné řekli kolegové přede mnou, ale stejně mám chuť tu zanechat svůj koment jako malou satisfakci za přetrpění této nádhery.

Drizzlepath je série prostých walking adventur od tureckého vývojáře Tonguca Bodura. Tento člověk má na svědomí i řádku sequelů, které se k Drizzlepathu myšlenkově vztahují a dá se říci, že plodí hry tak rychle jako Uwe Boll točil ve své době filmy. Ale zatímco Uwe vždycky zprznil svým filmem hru, Bodur svou hrou przní prostředí a téma.

První díl Drizzlepathu je krátká nenáročná procházka po ostrově. Nejde o nic zvláštního a dokonce se ani nesbírají žádné dokumenty, tak typické pro tento žánr her. Vše je soustředěno na audiovizuální zážitek a slouží jako relaxační procházka virtuální krajinou. U takovýchto her, které nejen interaktivitu ale i příběh srážejí na nulu, je nutné maximálně zapůsobit audiovizuálem. Ten dojem je naprosto zásadní a musí přikovat k židli dokonalou souhrou prostředí, grafiky, hudby a efektů. Jenomže Drizzlepath je laciná amatérština a těžce selhává.

Vnímání vizuálu u těchto adventur se dnes dá dělit na "před Ethanem" a "po Ethanovi," ale i když jsem v té druhé kategorii, přesto jsem na CryEnginu viděl díla, která mě uchvátili a dokázali svým prostředím zaujmouti, přestože šlo třeba jen o modifikace, navíc vydané zdarma. Drizzlepath je ale hnusný. Prostředí je ošklivé a bez špetky vkusu, okolí je lacině vymodelované, kvalitní nasvětlení prakticky neexistuje, v barácích je tma jak v noci, textury přeskakují, efekty lesklosti jsou příšerné, protože se odrážejí i na hlíně, zvířátka vesele probíhají skrze objekty a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Hudební doprovod využívá nástroje naprosto nesedící k prostředí a přednes vypravěče s přízvukem mladého Hispánce je žalostný. Celé to vypadá, že si Bodur pozval pár kamarádů, tomu předal mikrofon, tomu řekl drnkej na kytaru a učili se spáchat hru, kterou se pak jako správní kapitalisti rozhodli zpeněžit.