Exkluzivně se ztotožňuju s komentářem pipboye. Taky je to moje první hra od Frictional Games, taky mám po jejím dohrání chuť zahrát si Penumbru, a přesto taky není tak úplně to, v co jsem doufal (zřejmě ovíněn tím hypem, který jsem si léta hýčkal v podvědomí).

Nakonec se z Amnesia pro mě vyklubala hodně solidní hororová adventurka, ze které se budete těšit tím déle, čím později prohlédnete kulisami kolem - což autoři ostatně tklivě zdůrazňují v upozornění krátce po spuštění hry. Hrejte potmě, se sluchátky na uších a hlavně (!) tahle hra není určena pro hraní s cílem ji dohrát. A je to fakt, protože jakmile se totiž vnitřně uzavřete atmosféře z Amnesie vyvěrající a přestanete cítit to napětí při pohledu do temného koutu, mnoho jiného už tam pro vás pak nezbyde... U mně se to stalo cca ve dvou třetinách herní doby - subjektivně asi i kvůli lehké únavě kvality a nápaditosti leveldesignu ve finiši - a pak už jsem Amnesia dorazil už trochu ze setrvačnosti.

Hodně s povděkem kvituju to, že hra, ač naplněná horovými stereotypy až na půdu, se zdržuje laciných lekaček (ta tam byla všehovšudy snad jen jedna nebo dvě), a buduje atmosféru kultivovanějšími prostředky - využíváním přirozeného strachu z neznámého a neviděného.

Proti tomu mi hodně vadil zvolený způsob storytellingu a la trousení chlebových drobků - hlavní hrdina trpí ztrátou paměti a tu si obnovuje čtením listů deníku, chaoticky poházených po místnostech napříč celou hrou. To fakticky chtělo se hecnout a tomuhle věnovat té lásky víc, když už ten příběh sám o sobě není nic dechberoucího. A ne že by to nešlo. Ostatně se autoři s jedním dost ukecaným NPC ke konci hry vytasili...