Hyper Light Drifter je jedna z těch her, co mě nadchly od prvního screenshotu – pixelart tohohle stylu prostě můžu, ještě když je takhle neuvěřitelně detailní a krásně animovaný. A když jsem si to konečně vyzkoušel na vlastní kůži, dostal jsem přesně to, v co jsem doufal. Na některé scenérie mi nezbylo než zírat, ať už se jednalo o horské vyhlídky, podzemní laboratoře, kostry mrtvých titánů a mnoho dalšího. To objevování tajemného, kdysi krásného, dnes zničeného světa, je parádní, atmosférický zážitek. K atmosféře velkou mírou přispívá i skvělý chiptune soundtrack od Disasterpiece, kterého můžete znát ze hry FEZ.
Herní struktura HLD nejvíc čerpá ze série Zelda. Boje jsou rychlé, ovládají se hladce a bohužel neposkytují velkou výzvu. Zamrzí nevyvážená obtížnost daná nelinearitou hry – lokace jsou postavené tak, aby šly projít v libovolném pořadí a jsou zhruba stejně obtížné, ale vaše postava je s novými zbraněmi a schopnostmi silnější a silnější. Nejvíce jsem tedy umíral v první lokaci a po poražení prvního bosse a získání brokovnice to už všechno šlo jak po másle. Na druhou stranu, díky nižší obtížnosti jsem si mohl plně užít efektní souboje, co nerušily od explorace světa a nebýt na každém druhém kroku frustrovaný.
Když nebojujete, je čas na průzkum. Nad grafickým ztvárněním světa jsem se už rozplýval, ale i po stránce hratelnosti je jeho design velmi důmyslný. Tajné cestičky jsou ukryté na každé obrazovce, stačí pomalu postupovat, dávat pozor a všímat si nápověd. Mě tenhle uvolněný styl zcela vyhovoval, ale musím uznat, že někdy byla cesta pro postup vpřed až moc schovaná a matoucí. S tím souvisí i poněkud zvláštní mapa světa, která není moc nápomocná a neeviduje, kolik v jaké oblasti ještě zbývá posbírat věcí, což mě nakonec odradilo od dohrání HLD na 100%.
Co mi vadilo nejvíc? Příběh je na můj vkus až moc minimalistický a nejasný. Ne že by mi nějak scházel, ale jestli se tvůrci pro vyprávění příběhu inspirovali v Dark Souls, tak už zašli až moc daleko a výsledek se skoro nedá rozluštit. Co se týče hratelnosti, tak až do konce hry jsem si nezvykl na pohyb zvaný chain dash, který bylo potřeba použít pro získání nějakých skrytých předmětů. Je tam potřeba přesné načasování, které mi prostě nepřešlo do krve a tak jsem se u chain dash částí vždycky zasekl.
HLD je pro mě především audiovizuální a atmosférická lahůdka. Gameplay má svoje chyby, ale nikdy mi nepřišly tak výrazné, aby mě od toho zážitku nějak vyrušovaly. Náladou a atmosférou mi ta hra prostě dokonale sedla, i když hratelností se nad ostatní Zelda-style hry nijak výrazně netyčí.
Herní struktura HLD nejvíc čerpá ze série Zelda. Boje jsou rychlé, ovládají se hladce a bohužel neposkytují velkou výzvu. Zamrzí nevyvážená obtížnost daná nelinearitou hry – lokace jsou postavené tak, aby šly projít v libovolném pořadí a jsou zhruba stejně obtížné, ale vaše postava je s novými zbraněmi a schopnostmi silnější a silnější. Nejvíce jsem tedy umíral v první lokaci a po poražení prvního bosse a získání brokovnice to už všechno šlo jak po másle. Na druhou stranu, díky nižší obtížnosti jsem si mohl plně užít efektní souboje, co nerušily od explorace světa a nebýt na každém druhém kroku frustrovaný.
Když nebojujete, je čas na průzkum. Nad grafickým ztvárněním světa jsem se už rozplýval, ale i po stránce hratelnosti je jeho design velmi důmyslný. Tajné cestičky jsou ukryté na každé obrazovce, stačí pomalu postupovat, dávat pozor a všímat si nápověd. Mě tenhle uvolněný styl zcela vyhovoval, ale musím uznat, že někdy byla cesta pro postup vpřed až moc schovaná a matoucí. S tím souvisí i poněkud zvláštní mapa světa, která není moc nápomocná a neeviduje, kolik v jaké oblasti ještě zbývá posbírat věcí, což mě nakonec odradilo od dohrání HLD na 100%.
Co mi vadilo nejvíc? Příběh je na můj vkus až moc minimalistický a nejasný. Ne že by mi nějak scházel, ale jestli se tvůrci pro vyprávění příběhu inspirovali v Dark Souls, tak už zašli až moc daleko a výsledek se skoro nedá rozluštit. Co se týče hratelnosti, tak až do konce hry jsem si nezvykl na pohyb zvaný chain dash, který bylo potřeba použít pro získání nějakých skrytých předmětů. Je tam potřeba přesné načasování, které mi prostě nepřešlo do krve a tak jsem se u chain dash částí vždycky zasekl.
HLD je pro mě především audiovizuální a atmosférická lahůdka. Gameplay má svoje chyby, ale nikdy mi nepřišly tak výrazné, aby mě od toho zážitku nějak vyrušovaly. Náladou a atmosférou mi ta hra prostě dokonale sedla, i když hratelností se nad ostatní Zelda-style hry nijak výrazně netyčí.
