Bastion patří do nepříliš početné skupiny her, které mě dokázaly opravdu dojmout. Přesto jsem hraní Transistoru přes tři roky odkládal. Sám vám nedokážu říct proč. Možná jsem se bál, že Supergiant se nedokážou svému debutu vyrovnat. Pokud ano, bylo to právem.

Z oblak Caelondie jsme se přesunuli do cyberpunkové metropole, na faktu, že Supergiant je domovem neskutečně talentovaných grafiků, se ale vůbec nic nezměnilo. Postupné skládání prostředí v Bastionu, jehož styl mi seděl přeci jen o trochu víc, to podtrhoval lépe, ale Transistor je v kombinaci s výtečnou hudbou je přesto audiovizuálně překrásná hra.

Po příběhové stránce se toho moc nezměnilo. Jen pár postav, vylidněné prostředí a hlas, který takřka vše doprovází svými komentáři. Oproti vypravěči z Bastionu se ale neposlouchá ani zdaleka tak dobře a místy mi přišel spíš nudný a otravný. Celkově mě příběh oněmělé zpěvačky Red navzdory očekáváním moc nechytl, trochu se v mých očích vykoupil až na úplném konci.

Upřímně nevím, co si mám myslet o soubojích. Transistor podivně kombinuje boj v reálné čase a tahovku, kdy během „tahu“ můžete provést několik útoků v rozmezí pár sekund proti zamrzlým nepřátelům a pak vám nezbývá nic jiného, než několik sekund pobíhat jako splašený králík a čekat až se vám „dobije baterka“. Hádám, že se dá Transistor dá hrát jen v reálném čase, ale nedokážu si představit, že by to kvůli bolestivě dlouhým animacím mohla být zábava.

Možnost libovolně skládat dohromady funkce (útoky) a vytvářet tak vlastně úplně nové, je sice výtečná – rád bych ji viděl nafouknutou do až směšných mezí v nějaké diablovce –, ale počáteční nadšení mě po nějaké době přešlo a souboje se staly nutným zlem. Interface je navíc občas úplně „mimo“, nezvýrazňuje nepřátele, které ve skutečnosti zasáhnete, nebo naopak nějakou magií minete, a v některých chvílích si Red dělala něco úplně jiného, než jsem po ní chtěl.

Je tu opět příjemná možnost ztížit si boj libovolnou kombinací modifikátorů, ale nevyužil jsem toho ani zdaleka tolik jako v Bastionu. Částečně proto, že jsem jich za celou hru odemkl jen polovinu a na zbytek bych si musel počkat až do NG+ – a na to by se musel Transistor snažit o dost víc.

Ostatně tady vězí můj největší problém s hrou: je zatraceně "malá". Bastion nebyl žádné Final Fantasy, ale Transistor působí spíš jako větší demo. Postavy, které jsou víc než jen záznamem v databázi, spočítáte na prstech jedné ruky. Bossové jsou tu všehovšudy tři. Nepřátel je jen pár druhů, na druhou stranu se postupně vylepšují, takže se boj s nimi místy docela mění. Úrovně jsou sice relativně dlouhé, ale příliš jich není a jednu Supergiant ke konci ještě směle zrecyklovali.

Není zrovna dobrá vizitka, že při herní době okolo 5 hodin jsem se musel už od poloviny do hraní nutit. Boj jsou totiž prakticky jedinou herní náplní. Asi patnáct výzev, ve kterých musíte s předpřipravenými funkcemi předvést, jak jste se soubojovým systémem sžili, není zrovna to, co bych si jako souboji unuděný hráč představoval. Občasný terminál s drobky doplňující příběh to rozhodně nezachrání. Nakonec jsem byl vlastně asi i rád, že Transistor není delší...

Transistor pro mě byl zklamáním. Tím nechci naznačovat, že je to katastrofa hodná filmu od Rolanda Emmericha, ani zdaleka. Transistor je pro prostě hlavně Bastion podruhé, jen v hubenějším a slabším podání.