Dávno, dávno již tomu, co jsem to Oblivion dohrál podruhé - ale vzpomínky zůstaly.
Napoprvé jsem to hrál jako erpégéčko, což nebyl šťastný přístup. Napodruhé jsem to dohrál jako adventuru, což také nebylo úplně optimální.... Rozdíl mezi oběma přístupy vysvětlím za chvíli.
TES IV: Oblivion je (jakoby) složený ze dvou částí. Jednak je to příběhové erégéčko ve stylu Morrowindu. Vlastně je to vystajlovaný a vybarvičkovaný Morrowind, ze kterého bylo odstraněno to, co mi na Morrowindu vadilo nejvíc: pasivita enpécéček. V Morrowindu stojí nehráčské charaktery na místě jako zapíchnutí kolíci a obchody mají otevřeno nonstop. Toto je v Oblivionu vylepšeno. Většina nehráčských postav se pohybuje po komplikovaných smyčkách a na noc se ukládá do postele. Prostě máte pocit, že žijí vlastním životem... Vedlejší questy jsou nápadité a zajímavé, alespoň já jsem měl ten dojem. Dungeony jsou sice generické a poměrně malé, ale to mi také vyhovovalo.
Potom však morrowindí "look" zmizí a přijdou pasáže, ve kterých si připadáte, jako kdybyste hráli stařičkého Dooma. Postupujete kupředu jako kráčející rypadlo a drtíte legie pekelníků, akorát místo brokovnice a rotačáku používáte meč, šíp a firebálek. Napoprvé je zavírání brány Oblivionu zábavné, možná i napodruhé, ale když už kydlíte šestou pekelnou zónu, tak je to únavné.
Teď se dostáváme k samotné podstatě Oblivionu, kterou je level scalling. Pro ty z vás, kteří o level scallingu nikdy neslyšeli, přidám krátké vysvětlení. V TES IV: Oblivion (jako v každém správném erpégéčku) levelujete a vylepšujete si vlastnosti i dovednosti... jenže nepřátelé se přizpůsobují vašemu levlu. Zlepšují se společně s vámi. Není možné někam strčit nos, porozhlédnou se, dostat nafackováno a utéct, potom někde jinde naexpit a následně se vrátit a všechny enemáky vyklepnout. Tohle prostě nejde. Když se vrátíte, zjistíte, že týpci strávili celou tu dobu v posilovně a právě jim dorazila zásilka skleněného brnění a ebonitových zbraní. A nakopají vás znova.
Tohle všechno by možná ani nevadilo, nebýt jednoho aspektu. Krajinu i kobky sice procházíte sami, ale občas se k vám připojí enpécéčko, které máte někam dovést nebo ochránit. A enpécéčka mají level nastavený napevno. Pokud jste před tím vytloukali dungeony a levelovali, tak jsou vaši společníci hluboko pod vaší úrovní - a potvory je sfouknou jediným mávnutím pařátu... Vzpomínám si, jak jsem zhruba 20 x loadoval, než se mi podařilo předmětného týpka ochránit. Pokaždé ho killnuli a hra mi oznámila, že jsem nesplnil úkol - a tudíž končím (předčasně a neúspěšně). Nezbylo než loadovat a loadovat. A loadovat. Bylo to vážně frustrující.
Ale hra se dá hrát (a dohrát) i tak, že nebudete levelovat. To je právě ten "adventurní" přístup... Nadruhé jsem to dohrál s postavou na 2. levlu (hra vás totiž v určitém momentu nepustí dál, pokud nejste na dvojce). Na začátku jsem sice vytloukl pár dungeonů, abych si nahrabal nějaké goldy, ale pak už jsem šel jen po příběhu. Jelikož jsem v průběhu hraní nacházel/dostával užitečné "vjecičky" (zbraně, zbroje, amulety...) , byla má postava velice brzy prakticky nesmrtelná. I ochrana a doprovod NPC se dařila s prstem v nose... Od začátku až do konce jsem to dojel zhruba za 12 hodin... což je docela škoda vzhledem k tomu, že máte předpřipravených asi tak milión dungeonů a milión vedlejších questů... ale ať děláte co děláte, hru si nejspíš neužijete uspokojivým způsobem.
Napoprvé jsem to hrál jako erpégéčko, což nebyl šťastný přístup. Napodruhé jsem to dohrál jako adventuru, což také nebylo úplně optimální.... Rozdíl mezi oběma přístupy vysvětlím za chvíli.
TES IV: Oblivion je (jakoby) složený ze dvou částí. Jednak je to příběhové erégéčko ve stylu Morrowindu. Vlastně je to vystajlovaný a vybarvičkovaný Morrowind, ze kterého bylo odstraněno to, co mi na Morrowindu vadilo nejvíc: pasivita enpécéček. V Morrowindu stojí nehráčské charaktery na místě jako zapíchnutí kolíci a obchody mají otevřeno nonstop. Toto je v Oblivionu vylepšeno. Většina nehráčských postav se pohybuje po komplikovaných smyčkách a na noc se ukládá do postele. Prostě máte pocit, že žijí vlastním životem... Vedlejší questy jsou nápadité a zajímavé, alespoň já jsem měl ten dojem. Dungeony jsou sice generické a poměrně malé, ale to mi také vyhovovalo.
Potom však morrowindí "look" zmizí a přijdou pasáže, ve kterých si připadáte, jako kdybyste hráli stařičkého Dooma. Postupujete kupředu jako kráčející rypadlo a drtíte legie pekelníků, akorát místo brokovnice a rotačáku používáte meč, šíp a firebálek. Napoprvé je zavírání brány Oblivionu zábavné, možná i napodruhé, ale když už kydlíte šestou pekelnou zónu, tak je to únavné.
Teď se dostáváme k samotné podstatě Oblivionu, kterou je level scalling. Pro ty z vás, kteří o level scallingu nikdy neslyšeli, přidám krátké vysvětlení. V TES IV: Oblivion (jako v každém správném erpégéčku) levelujete a vylepšujete si vlastnosti i dovednosti... jenže nepřátelé se přizpůsobují vašemu levlu. Zlepšují se společně s vámi. Není možné někam strčit nos, porozhlédnou se, dostat nafackováno a utéct, potom někde jinde naexpit a následně se vrátit a všechny enemáky vyklepnout. Tohle prostě nejde. Když se vrátíte, zjistíte, že týpci strávili celou tu dobu v posilovně a právě jim dorazila zásilka skleněného brnění a ebonitových zbraní. A nakopají vás znova.
Tohle všechno by možná ani nevadilo, nebýt jednoho aspektu. Krajinu i kobky sice procházíte sami, ale občas se k vám připojí enpécéčko, které máte někam dovést nebo ochránit. A enpécéčka mají level nastavený napevno. Pokud jste před tím vytloukali dungeony a levelovali, tak jsou vaši společníci hluboko pod vaší úrovní - a potvory je sfouknou jediným mávnutím pařátu... Vzpomínám si, jak jsem zhruba 20 x loadoval, než se mi podařilo předmětného týpka ochránit. Pokaždé ho killnuli a hra mi oznámila, že jsem nesplnil úkol - a tudíž končím (předčasně a neúspěšně). Nezbylo než loadovat a loadovat. A loadovat. Bylo to vážně frustrující.
Ale hra se dá hrát (a dohrát) i tak, že nebudete levelovat. To je právě ten "adventurní" přístup... Nadruhé jsem to dohrál s postavou na 2. levlu (hra vás totiž v určitém momentu nepustí dál, pokud nejste na dvojce). Na začátku jsem sice vytloukl pár dungeonů, abych si nahrabal nějaké goldy, ale pak už jsem šel jen po příběhu. Jelikož jsem v průběhu hraní nacházel/dostával užitečné "vjecičky" (zbraně, zbroje, amulety...) , byla má postava velice brzy prakticky nesmrtelná. I ochrana a doprovod NPC se dařila s prstem v nose... Od začátku až do konce jsem to dojel zhruba za 12 hodin... což je docela škoda vzhledem k tomu, že máte předpřipravených asi tak milión dungeonů a milión vedlejších questů... ale ať děláte co děláte, hru si nejspíš neužijete uspokojivým způsobem.
Warcraft III: Reign of Chaos