Herní výzva 2017: "Právě vychází"

"And Now for Something Completely Different."

Po dohrání Andromedy jsem přemítal, proč nefunguje jako díl série. Čím si srdce hráčů získaly předchozí díly. Určitě ne mimikou, některé hry nemají žádnou. Došel jsem k názoru, že se jedná o sympatického hlavního hrdinu, drajv příběhu, dobrou hudbu a znovuhratelnost. V Andromedě je z toho…hm…nic?

Protagonista zaujme tak maximálně skutečností, že u posádky nemá žádnou autoritu, což vyústí v několik komických situací. Častý pocit beznaděje, prostoupený v předchozí trilogii, zde není. Nepřítel má válečné lodě, vy ne. To je celé. A kdyby mi někdo pustil soundtrack, asi bych se zeptal: "Z čeho to je?"

Andromedu táhne jediný element, explorace. Explorace otevřených "neprobádaných" světů. Tím narážím na skutečnost, že jako Pathfinder byste měli vkročit na světy jako první, ale protože se vaše loď opozdí, téměř na všech, již někdo byl. Tím se z vás stává spíše řešitel problémů. Zbylá náplň hry sestává z dialogů a boje. Toho si díky ultra rychlému respawnu užijete až až. A pokud jste completionist, tak vám nezávidím. Co by tudíž mělo motivovat k druhému či třetímu dohrání? Po odečtení explorace (tedy vámi již probádaného) a dialogů (které budete nejspíše přeskakovat), jen boj. Což je i na 60-90 hodinovou hru dost málo.