V kulisách stereotypního gameplaye udělat jeden z nejlepších herních zážitků posledních let, to chce fakt hodně umu! A oni to dokázali. I přesto, že Witcher místy připomíná interaktivní film (vlastně ani ne interaktivní), protože těch cutscén je fakt přehršel. I přesto, že prakticky neexistuje větvení dialogů, není možné si dělat věci po svém a hra vás neustále vede za ručičku. Přesto přese všechno je Witcher zážitek, který naplno umocňuje DLC O víně a krvi.

Ano, je to barevný kýč, ale díky bohu za to. Po 160 hodinách v neustále stejném prostředí je to příjemná změna. I muzika je jiná (i když otravnější kvůli krátkým stopážím a výrazným motivům), RPG prvky se rozrostly, je možno si zvelebovat své sídlo (a prvně v herní historii mě takové zvelebování bavilo), můžete si barvit oblečení a tak dále. Prostě spoustu novot na to, že hlavní dějová linka zabere jen pár hodin. Přijde mi to jako neskutečně velké množství práce na to, že si ji ani moc neužijete. Ale o to mě to celé víc fascinuje, protože tohle není DLC, tohle je starý dobrý datadisk.

Hlavní dějová linka je přesně taková, jakou bych od Zaklínače čekal. Prostě jste povoláni, abyste zneškodnili monstrum. To, že se příběh rozvine do rozměrů a detailů, za které by se nemusela stydět ani Sapkowského povídka, to už je taková klasika. Přibydou zajímavé postavy a nechybí dramatické finále. Které je pompézní. Ono se patrně liší, ale já měl to štěstí, že mě stihlo ponuré, depresivní finále, jehož atmosféra mě totálně dostala. A to i přesto, že jsme se k němu dostali díky opravdu hloupému dějovému nesmyslu.

O víně a krvi je parádní exkurz do jižní Francie říznutou Itálií, cikády bzučí a ptáčci zpívají. Vůbec se mi nechce zpátky na šedivý sever, ale budu muset, protože pár questů mi ještě pořád zbývá. Ne, pořád nemám dost!